Letos v srpnu jste oslavil významné životní jubileum, to je většinou příležitost k bilancování, hodnocení a vzpomínání. Jak vzpomínáte na své dětství?
Na dětství vzpomínám velmi rád, bylo moc hezké. Je nás pět sourozenců, a kde je tolik dětí, tam je vždycky veselo. I když byly i určité těžkosti v životě, například když rodičům sebrali továrnu na prádlo. A přestože jsem se narodil pár měsíců po znárodnění, tak jsem byl ve škole pořád ten zlý kapitalista. Navíc jsme chodili do kostela, to byl další důvod k posměchu. Ale naštěstí jsme si se sourozenci vystačili, takže když se nás někteří stranili, nám to až tak nevadilo. Později nás ovšem ještě vyhodili z domu a bydleli jsme celá rodina u sedláků ve výminku. Bydlelo nás sedm v jedné velké ložnici s kuchyní. Bylo to náročné, ale ti sedláci byli naštěstí velmi hodní lidé.
Oni se vás ujali, když vás vyhnali z domu?
Ani ne tak ujali, soudruzi nás jim prostě vnutili. Z rozhodnutí vyšších úřadů nás museli ubytovat, protože měli volný výminek.
Přestože vás komunisté docela pronásledovali, podařilo se vám dostat na gymnázium?
Ano, vystudoval jsem gymnázium, ale moje starší sestra se nedostala nikam. Přestože měla samé jedničky, nesměla ani do učení. Já už jsem v devítce na základní škole počítal s kněžstvím a věděl jsem, že je k tomu potřeba gymnázium.
Opravdu už v devítce jste si tím byl jist?
Ano, a proto jsem usiloval o to, abych se na gymnázium dostal. Všichni mi říkali, že jsem se zbláznil, že nemám šanci, když sestru nevzali ani do učení. Vzpomínám si na to, jak jsem šel v těch patnácti letech na pouť na Hostýn. Tehdy jsem prosil: „Nemocní sem chodí vyprošovat zázračné uzdravení, mě nic nebolí, ale říkají, že by byl zázrak dostat se na gymnázium. Já si myslím, že bych měl být knězem a bez gymplu to nejde, tak jestli si to taky myslíš, Panno Maria, tak to nějak zařiď…“
Takže jste si vyprosil zázrak?
Jestli to byl zázrak, to nevím. Při mých pohovorech byla i předsedkyně sboru pro občanské záležitosti a předseda národního výboru a zkoušeli mě i z náboženství. Nakonec mě přijali s tím, že mě převychovají a že do maturity řeknu rodičům, že už mám svůj názor a že už do kostela chodit nebudu.
To se jim evidentně příliš nepodařilo...
To ne. Ale tehdy mi jeden moudrý kněz před maturitou radil, abych neposílal přihlášku do semináře, nebo mě nepustí k maturitě. Tak jsem si podal přihlášku na zubařinu do Brna. Zkoušky jsem udělal, ale přijat jsem nebyl. V posudku ze školy jsem měl tehdy moc krásnou větičku: „Světový názor, který zastává, mu zásadně brání v hlubším poznání přírodních věd, proto nedoporučujeme.“ Pak jsem to šel ještě hned zkoušet do semináře – tehdy mi děkan na fakultě v Praze řekl, že pro Olomouc jsou dvě volná místa. Ovšem tady, když se dozvěděli, že nemám dělnický původ a že jsem se ještě k tomu hlásil na medicínu, tak řekli, že to je zbytečné zkoušet – ať si napřed získám dělnický původ.
Zní to sice absurdně, ale vy jste se o to pokoušel, je to tak?
Ano, o to jsem se pokoušel, ačkoli se tomu musím smát – jak se člověk může znovuzrodit, aby měl jiný původ? Ale tehdy se to dělalo takhle. Nastoupil jsem proto do strojíren v tehdejším Go waldově, ale za rok už byl osmašedesátý a tehdy se nikdo na původ neptal. Tak mě přijali v Litoměřicích a přes prázdniny se tady v Olomouci otevřela pobočka – mělo to takový humorný název – Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta v Praze se sídlem v Litoměřicích, pobočka Olomouc. Takže když jsme vyplňovali průkazku na vlak, tak z toho byli všichni vedle a ptali se, tak kam vlastně jezdíš?!
Jaká tehdy byla v Olomouci v roce 1968 atmosféra?
Tak trochu revoluční, i když už pod dozorem. Bylo to také tak trochu partyzánské, hlavně tím, že tady nebylo nic vybaveného – v budově kapitulního děkanství, kde je dnes arcidiecézní muzeum, jsme dostali k dispozici jednu část na levé straně v prvním patře až po erbovní sál – v tom nás spalo asi dvacet. Přednášky se dělaly tady v arcibiskupském paláci v těch slavnostních sálech – nábytek se přestěhoval do menších místností. Začínaly tu dva ročníky – z Litoměřic se sem přestěhoval ročník a tady začínal první. Přijímalo se ještě v roce 1969, pak už se nesmělo. Takže my jsme ještě dostudovali a pak už se škola zavřela.
Mimochodem, co říkali rodiče na vaše rozhodnutí stát se knězem?
Rodiče byli věřící a doma jsme měli dobrou náboženskou výchovu, ale vážně jsem to rodičům řekl až kolem té maturity. Především se ptali, zda to vezmu vážně a zda jsem vůbec schopen si uvědomit, co to všechno obnáší...
„Když může chodit po kostele, může chodit i po kasárnách!“
A byl jste v té době schopen si to všechno uvědomit?
Tenkrát jsem si myslel, že jsem schopen to vzít vážně, jako každý mladý člověk jsem si věřil. A i když člověk později zjistí, že leccos je těžší, než si tenkrát myslel, nikdy mě to rozhodnutí nemrzelo.
Vysvěcen jste byl v roce 1973 a nastoupil jste jako kaplan ve Zlíně, pak jste ale krátce na to musel na vojnu. Kde jste sloužil?
Na vojně jsem byl v Janovicích nad Úhlavou na Šumavě a to, co říkávali vojáci – nikdy více Janovice, raději kulka do palice – bylo docela výstižné. U našeho útvaru byla asi polovina vojáků bez dokončené základní školy a polovina jich byla v civilu trestaná, takže to byl takový zvláštní manča . Já jsem tam nastoupil jako obsluha děla, ale měl jsem dost potíže s páteří – tam mi plotýnky „ruply“ úplně, takže mě nakonec pustili v únoru do civilu. Vrátil jsem se do Zlína, ale už v dubnu mi napsali, že mě vlastně pustili omylem. Politruk prý když to zjistil, tak prohlásil: „Když může chodit po kostele, může chodit i po kasárnách!“ Tak jsem se vrátil, ale už jsem nešel k lafetě děla, dělal jsem pomocníka staršiny. Vybíral jsem od vojáků špinavé prádlo a vozil ho do čistírny. Občas jsem dělal písaře, když jim neměl kdo napsat rozkaz. Ale vždycky říkali: Politruk tě tu nesmí vidět – kdyby se objevil, musíš utéct rychle zadními dveřmi! V jednotce jsme byli asi čtyři, kteří měli maturitu...
To pro vás asi nebylo moc jednoduché, byla na vojně tehdy šikana?
Šikana tam byla běžná, ale v té době se o ní nemluvilo tolik jako dnes. Na druhé straně, byl jsem o dost straší než ostatní, většina to tak nějak brala, že jsem mezi nimi ten dědek, takže se to dalo přežít. V těchto kasárnách se odehrává část knihy Černí baroni, a když jsem ji četl, poznával jsem některé oficíry, kteří tam tenkrát byli. Občas jsem si říkal, že ta kniha je proti skutečnosti dost slabá...
Po vojně jste se vrátil jako kněz na Valašsko, jak na tu dobu vzpomínáte?
Na dobu, kdy jsem působil ve Zlíně, ve Valašských Kloboukách a ve Vizovicích vzpomínám rád a s mnohými lidmi z té doby ještě stále udržuji osobní kontakty. Když tam dnes přijíždím, tak se ke mně někteří stále hlásí. V Klouboukách jsem učil přes čtyři sta dětí náboženství. Jinde to obvyklé nebylo, ale tam v tom kraji se to udrželo – v městské škole to bylo zhruba padesát procent dětí, na venkově sto procent.
Můžete přiblížit, jak se z běžného kněze stane arcibiskup? Co jste pro to musel udělat?
Já vůbec nic. Mě si jednoduše vybrali. V roce 1989 nastoupil arcibiskup Vaňák – tehdy ještě nesměl být arcibiskupem, byl jmenován administrátorem. Když pak po listopadu dali souhlas k tomu, že může být jmenován arcibiskupem, tak si mě koncem února 1990 pozval sem a řekl mi, že Svatý otec mě chce jmenovat pomocným biskupem. „Máte tři dny na to, abyste si rozmyslel, jestli to přijmete,“ řekl mi tehdy. Moje první reakce byla: „Na to já nemám!“ A on mi řekl, že na to se mě neptal, ale že se mě ptal, jestli poslechnu Svatého otce. Řekl jsem, že poslušnost jsem sliboval a on řekl: „No tak!“ Takže ty tři dny na rozmyšlenou byly úplně zbytečné. Tehdy jsme byli jmenováni dva pomocní biskupové, společně s biskupem Hrdličkou, který je jím dosud. Když pak arcibiskup Vaňák zemřel, tak mě sbor poradců zvolil prozatímním správcem – administrátorem. Tím jsem byl rok a pak mi oznámili, že Svatý otec mě chce jmenovat arcibiskupem. Zeptal jsem se, zda mohu odmítnout, apoštolský nuncius řekl, že se to nedělá a bylo rozhodnuto – v roce 1992 jsem byl jmenovaný arcibiskupem. Takže já jsem pro to nedělal nic. Dokonce bych se styděl, kdybych pro to něco dělal. Ostatně, nikdo z církve se do podobných funkcí nehrne. S vědomím toho, co tato práce obnáší, se tyto funkce přijímají spíše opravdu z poslušnosti. Když jsem si kdysi v pastoraci v Kloboukách říkal, jak mám práce nad hlavu, tak to jsem ještě netušil, co mě čeká tady...
Jak vlastně vypadá takový běžný pracovní den v životě arcibiskupa?
Pokud je úplně běžný den (ale musím říct, že těch výjimek je někdy víc než pravidel), tak vstávám ráno v šest, na sedm hodin přijdu sem do kaple na mši svatou, pak posnídám s kněžími, kteří tu pracují a od osmi hodin začínám úřadovat. Úřadování končím kolem sedmé večer, pak odcházím domů, u televizních zpráv povečeřím a pak už mě čekají ty věci, které v práci nestíhám a beru si je domů. Sem tam, když už toho mám dost, tak si jdu večer projít ulicemi, trochu si pročistit hlavu.
Pro mne je důležitá odměna tam nahoře.
To zní skutečně jako běžný den zaneprázdněného úředníka...
Samozřejmě, kromě starostí je mou povinností také například přijímat návštěvy – od přátelských, přes diplomatické až například po návštěvy naivních podnikatelů, kteří si myslí, že církev neví co s penězi. Ale chodí i třeba bezdomovci, když nemají na pivo. Ty by sice měla odfiltrovat vrátnice, ale někteří jsou tak chytří, že říkají, že mají něco velmi zásadního, že je to věc svědomí a že to nemohou říct nikomu jinému než arcibiskupovi. A nakonec z nich vyleze, že nemají na to pivo...
Jinak je tu spousta jiné práce, diecéze má 420 farností, je třeba komunikovat s faráři, shánět peníze a projekty například na opravy kostelů, což zase vyžaduje jednání s památkáři. Jsme zkrátka naprosto běžný úřad, který řeší řadu provozních problémů, ale to hlavní, proč jsme tady, je hlásání evangelia.
Stíháte vůbec ještě nějaké církevní obřady – mše, křty, svatby?
Pokud nejsem pryč, tak mši svatou mám každý den tady v soukromé kapli. Křty ani svatby už moc nedělám, spíše jen občas pro příbuzenstvo, ale jinak mám na starosti svěcení kněží, nových kostelů a kaplí a biřmování. Také je potřeba jednotlivé farnosti navštěvovat a mít s nimi kontakt – nejen během pouti nebo biřmování, jsou to i takové běžné návštěvy, kterým říkáme vizitace.
Ohlašujete se předem, nebo děláte „přepadovky“?
„Přepadovky“ sice dělám, ale to je něco jiného, to jsou jen přátelské návštěvy – když někudy projíždím a mám chvilku, tak zaklepu na dveře. Ti lidé se někdy leknou a první, co je napadne, je: Co se stalo? Co jsem provedl? Jaká je na mě stížnost? Budu se někam stěhovat? A já musím vysvětlovat, že se nic nestalo, ale jestli mají kafe, tak že bych si chvilku popovídal. Ale samozřejmě i ten kontrolní systém musí v diecézi fungovat. Vizitace probíhají tak, že tam napřed pošlu úředníky, kteří zkontrolují finanční záležitosti a to, jestli mají v pořádku papíry, a teprve, když mi napíší, že je to v pořádku, tak přijedu já na přátelskou návštěvu. Když to v pořádku není, musíme samozřejmě řešit problémy.
Mons. Jan Graubner
14. arcibiskup olomoucký, metropolita moravský
- narodil se 29. 8. 1948 v Brně
- 1967 maturoval na gymnáziu ve Strážnici
- 1968 studium Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Olomouci
- 1973 vysvěcen na kněze
- 1990 jmenován a vysvěcen biskupem olomouckým
- 1992 jmenován arcibiskupem
- 28. 10. 2008 vyznamenán prezidentem České republiky
Václavem Klausem a byl mu propůjčen Řád T. G. Masaryka za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity, a lidských práv
V říjnu jste převzal z rukou prezidenta České republiky vyznamenání, co to pro vás znamenalo?
Přiznám se, že tyto věci nehledám, pro mě je důležitější, jestli bude jednou nějaká odměna tam nahoře, pro tu člověk ostatně pracuje. Ale je to jistě příjemné – člověk si řekne, že si přece někdo všimnul, oč mi jde. A jestli si všimnul a jestli ví, oč mi jde, tak jsem rád.
Blíží se Vánoce, jak toto období prožíváte vy?
Pro mě je advent a Vánoce obdobím ještě většího pracovního nasazení. Kromě běžných povinností přichází například řada adventních koncertů, kterých je potřeba se zúčastnit nebo nad nimi převzít záštitu, a i když mám radost, že se takové hezké věci dělají a rád je podpořím, je toho někdy víc, než se dá stihnout.
Období adventu je pro většinu z nás obdobím hektických příprav a nakupování, to se vás zřejmě netýká...
Supermarketům se vyhýbám, tu atmosféru kše u si do svého života moc nepouštím. Považuji za nutné, aby si – zvlášť v období adventu – našel člověk chvíli pro zklidnění a pro to, aby se ve svém nitru víc setkal s Bohem. Podporuji to, aby v atmosféře adventu byli lidé schopni potkat svého Boha, ať už si ho představují jakkoli. I když podle mne je Bůh jenom jeden. Bůh, kterého jsem poznal, je – jak říká Bible – láska. A jestliže člověk odmítá Boha a odmítá lásku, tak asi moc šťastný v životě nebude. Na druhé straně, jestli hledá lásku a chce skutečnou lásku, tak není daleko od Boha. Zdá se mi důležité napomoci v době adventu k tomu, abychom byli citlivější pro lásku, která není jenom citem, ale která chce dobro pro druhé, která umí překonat i těžkosti, když přijdou, a nevzdává se hned při prvním problému. Domnívám se, že to je jeden z nejdůležitějších úkolů dnešní společnosti – objevit lásku, abychom měli vůbec naději na budoucnost. Zdá se mi, že je dnes řada lidí, kteří jsou sobecky uzavřeni sami do sebe – lásku sice mají, bez té není nikdo, ale dávají ji sobě, svým koníčkům a podobně. Nejsou schopni dávat lásku lidem – rodině a dětem. A bez nich nemáme budoucnost. Jistě, mít děti a vychovat je, to žádá oběť a je to náročné, ale myslím, že láska, která neumí být náročná, nemá naději. Statistiky dnes bohužel ukazují na to, že jsme v krizi nejenom ekonomické. Nejsem pesimista, ale jsem přesvědčen, že máme-li mít dnes nějakou naději, tak pro to musíme něco udělat. A Vánoce jsou dobrou příležitostí.
Co byste popřál našim čtenářům do nového roku?
Snad jenom to, aby se nám v novém roce podařilo trochu víc objevovat Boha, který je láska, setkávat se s ním a taky ho darovat druhým. Abychom dokázali udělat něco víc pro stabilitu a krásu rodiny a pro výchovu dětí, aby v nás bylo víc naděje.