Městská politická reprezentace zprvu přijímala koncentraci vojáků v Olomouci s nemalými rozpaky; posléze si však radní dobře uvědomili výhody plynoucí z početné vojenské posádky pro městskou ekonomiku a její existenci všemožně podporovali.
Elitní jednotky v rámci olomoucké posádky představovaly pluky s legionářskou tradicí – jezdecký pluk 2 „Sibiřský“ a pěší pluk 6 „Hanácký“. Oba vojenské útvary vznikly v rámci utváření československých legií v Rusku. Od jara roku 1918 se československé legie bezmála dva roky probíjely přes transsibiřskou magistrálu do dálněvýchodního Vladivostoku v nesčetných srážkách s oddíly Rudé armády i formacemi nejrůznějších místních samovládců. Především příslušníci 6. čsl. střeleckého pluku „Hanáckého“ patřili k nejspolehlivějším legionářským oddílům. Svoje bojové schopnosti dokázali mimo jiné v roce 1918 u Bachmače i v čeljabinském konfliktu s místními bolševiky.
Do Olomouce dorazilo přibližně 1400 legionářských „Hanáků“ až 19. června 1920 v podvečerních hodinách. Olomouc ruské legionáře bouřlivě přivítala. Při slavnostní přehlídce na tehdejším Masarykově náměstí (dnes Horní náměstí) však došlo k ostrým verbálním konfliktům defilujících legionářů s generálem Josefem Kroupou, který před rokem 1918 působil ve vysoké hodnosti (polní podmaršálek) v armádě rakousko-uherského mocnářství. A toto dědictví minulosti jejich olomouckého nejvyššího velitele „Hanáky“ nemálo podráždilo.
Ještě k závažnějšímu incidentu s účastí legionářů došlo v Olomouci o týden později (26. června 1920). V ten den zavítal do Olomouce tehdy proslulý bolševický agitátor Alois Muna. Prostějovský rodák a dámský krejčí stál v Rusku na straně zdejších bolševiků, kde se zapojil do rudých mezinárodních jednotek. A to byl také důvod, že na Munu vydali českoslovenští legionáři v Rusku zatykač za velezradu. V samostatném Československu se A. Muna – na rozdíl od svých legionářských souputníků – objevil již na konci roku 1918 a vzápětí se v tomto čase „duševní rozjitřenosti a hladových žaludků“ pustil do radikálně levicové agitace.
V Olomouci však „narazila kosa na kámen“. Munův mítink navštívila početná skupina navrátivších se legionářů. Munu nejdříve ztloukli a poté jej zadrželi v zeměbraneckých kasárnách, odkud jej propustili až na zásah olomouckého starosty Karla Mareše. Incident prošetřovaly poslanecké i senátorské delegace a posléze i soudní instance. Jenže mezitím byli „Hanáci“ demobilizování, což prakticky znemožnilo ukončit zahájená soudní řízení. A tak jediným odsouzeným se stal známý národovecký aktivista Adolf Kubis, a to za podněcování legionářů k útoku na radikálního agitátora výkřikem „Ejhle, hrdina! Schoval se pod klavír!“
Nemůže být sporu o tom, že oba olomoucké incidenty vyjadřovaly jisté rozčarování legionářů nad panujícími politickými, hospodářskými a sociálními problémy nově vzniklého státu. Příslušníci československých legií však v meziválečné republice postupně zaujali významná místa ve státní správě, armádě a bezpečnostních složkách. I tímto způsobem se stali důležitým pilířem prvorepublikové demokracie.
Pavel Urbášek