BŘETISLAV HOLÁSEK
- narodil se v roce 1957 v Přerově, od 18 let žije v Olomouci
- studoval ekonomickou fakultu Vysoké školy báňské v Ostravě a později VŠE Praha
- po studiích působil jako ekonom olomoucké pobočky společnosti Jednota
- v roce 1990 se stal ředitelem Oděvní tvorby
- po revoluci otevřel v Olomouci první supermarket s hračkami a drogerií (obchod HBH sídlil ve stávajícím sídle banky na hranici Horního a Dolního náměstí)
- od roku 2000 se věnoval developerské činnosti – připravoval mj. výstavbu velkých obchodních center v Olomouci
- v roce 2010 se stal ředitelem Vlastivědného muzea v Olomouci
- je ženatý, má tři děti a dvě vnučky
- se svou manželkou Kamilou, psycholožkou a spisovatelkou, vlastní největší sbírku historických kočárků v Evropě
Porotci ocenili hlavně zábavnou, interaktivní a hravou formu výstavy, která návštěvníky vtáhne do děje. „Je doslova nabitá špičkovou audiovizuální technikou. To je trend, který je ve světě běžný a který jedině může přilákat do muzea mladou generaci. Muzeum musí být tak trochu jako Disneyland,“ usmívá se ředitel muzea Břetislav Holásek.
Když jste v roce 2010 nastoupil do své funkce, kladl jste si řadu cílů. Jedním z nich bylo zdvojnásobit počet návštěvníků. Podařilo se vám to?
Tehdy jsem uvedl, že bych byl rád, kdyby tady byla návštěvnost 50 tisíc lidí. A v loňském roce jsme napočítali 95 tisíc návštěvníků.
Dalším cílem bylo navázat užší spolupráci s ostatními muzei, jak jste pokročili v této oblasti?
To se nám vrchovatě daří. V roce 2011 jsme získali druhé místo v soutěži Gloria musaealis za výstavu Olomoucké baroko, kterou jsme dělali s Muzeem umění. Od loňského října běží v Praze v Anežském klášteře výstava Cyril a Metoděj, na níž se spolu s námi podílela Národní galerie, Akademie věd, Muzeum umění, Moravské zemské muzeum a ministerstvo kultury. To je, myslím, velké vyznamenání pro naše odborné pracovníky, kteří k tomu projektu byli přizváni. Teď připravujeme další projekty, například s Vědeckou knihovnou, spolupracujeme hodně s Univerzitou Palackého a dalšími.
Velké plány jste měl i v oblasti rekonstrukcí a stavebních úprav.
Ano, podařilo se nám díky finanční podpoře našeho zřizovatele, Olomouckého kraje, otevřít hlavní vchod z náměstí Republiky, který je díky modernímu zázemí a vybavení opravdu důstojnou bránou do muzea. Kromě toho jsme udělali kompletní novou elektroinstalaci a topení. To byla obrovská investice, s kterou souvisely i další stavební úpravy. Zřídili jsme nové sociální zázemí, hernu pro děti, edukační oddělení, kompletně se repasovala okna, úplně se obnovil sál Václava III. i Radeckého sál, které jsou hojně využívané pro nejrůznější akce.
Pro návštěvníky jsou ale stěžejní hlavně expozice...
Otevřeli jsme dvě stálé expozice – přírody a historie. Na chodbách jsme vytvořili Galerii osobností a v přízemí zrestaurovali renesanční reliéfy, které následně ministerstvo kultury vyhlásilo národní kulturní památkou.
Kromě toho jsme otevřeli expozici olomoucké univerzity a stálou výstavu etnografie s názvem Od kolébky do hrobu. V budově našich depozitářů v Denisově ulici vznikla unikátní expozice geologie, archeologie a lapidária Příběh kamene. Ta by se podle mého názoru mohla stát lákavou turistickou atrakcí.
Plánujete letos nějaké větší investice, nebo je to nejdůležitější hotovo?
Plánů máme samozřejmě daleko víc, záleží na tom, jak se uvolní finanční prostředky. Chceme například využít domek, který máme na dvoře, kam bychom rádi přesunuli Přírodovědný ústav, aby měl své samostatné sídlo. Přibyla by nám tak zároveň učebna. Navíc máme depozitáře na různých místech, v nichž jsou dva miliony sbírkových předmětů, především z oblasti archeologie, které bychom chtěli přemístit do vhodnějších prostor, aby se daly zpřístupnit badatelům.
Kromě toho stále pokračuje oprava zámku v Čechách pod Kosířem, kde momentálně probíhá rekonstrukce parku. Podařilo se nám opravit oranžerii, která se stala velmi oblíbeným místem pro konání svateb. Záleží jen na finančních prostředcích, kdy se rekonstrukce zámku dokončí. Navíc máme rozpracovaný projekt Zemědělského muzea, které budujeme v Arboretu v Bílé Lhotě.
Přímo tady v muzeu bychom chtěli ze sálu Václava III. udělat vchod na parkán, čímž by pro sál vzniklo ideální zázemí, navíc bychom na parkáně mohli vytvořit novou expozici ohrožených druhů rostlin.
Jste vystudovaný ekonom. Zabýváte se čistě finanční stránkou vedení muzea, nebo mluvíte svým podřízeným i do podoby výstav?
Vždycky jsem se snažil vstupovat do všeho a prosadit svoji představu. Vzhledem k tomu, že jsme si „na stará kolena“ pořídili s manželkou dítě, stalo se mým velkým koníčkem navštěvování zábavních parků. Na základě toho, co jsem měl možnost zhlédnout, jsem přesvědčen, že muzea by měla být vždycky takový trochu Disneyland. Jako příklad bych mohl uvést zábavní park v Orlandu, což je město, o kterém před 40 lety téměř nebylo slyšet a dnes má návštěvnost 33 milionů lidí. Tam jsou také muzea, ale ta jsou udělaná tak, že když se chcete dostat na nějakou atrakci, stojíte třeba půlhodinovou frontu a cestou máte možnost prohlédnout si nějakou zajímavou expozici. Samozřejmě nejsme v Americe, ale ten princip, že lidi pozvete do přírodovědné expozice, kde si mohou lehnout na zem, pustit na sebe světla, lovit ryby a zároveň se seznámit s historií, zkrátka funguje. To, jak se doba změnila, jsem si uvědomil, když mi nejmladší dcera řekla, že byli na školním výletě v Úsově, ale na zámek nešla, protože se nechtěla dívat na vycpaná zvířata. Když pak například připravujeme přírodovědnou expozici, přemýšlím nad tím, jak ji vnímají současné děti. Snesou ještě vycpaného divočáka, ale „skously“ by vycpanou liščí rodinku? Pro tuto generaci je zkrátka zabíjení zvířat nelidská věc. Ale popravdě – muzea mnohdy, ať dělají, co dělají, stejně mladou generaci jen těžko zaujmou, je to samozřejmě i otázka peněz.
Vám se to ale podařilo s expozicí Příroda Olomouckého kraje, kterou ocenila i odborná porota...
Ano, ta výstava je opravdu mimořádná. Díky moderní technice a originálním nápadům si mohou návštěvníci kousky přírody našeho regionu nejen důkladně prohlédnout, ale i vyzkoušet, osahat nebo se do nich zaposlouchat. Velké uznání a dík patří pracovníkům našeho Přírodovědného ústavu, kteří ji připravovali.
Tato expozice zvítězila v národní soutěži Gloria musaealis, rád bych ale zdůraznil, že naše historická expozice se umístila osmá, což je také obrovský úspěch, když vezmeme v úvahu, že soutěžilo celkem 70 projektů. Zabodovali jsme ale i v soutěži audiovizuálních projektů InAVation Awards, kde ve finále skončily čtyři projekty z celého světa, včetně nás. První místo získalo Muzeum Titaniku z Belfastu. To považuji také za mimořádný úspěch.
Musel jste kolegy o nových trendech nějak přesvědčovat, nebo souhlasili hned?
Řekl bych, že jsme se jednoznačně shodli. Chtěl jsem, aby nové expozice byly interaktivní a hravé, a oni měli tentýž záměr. V našem muzeu pracují uznávaní odborníci, kteří přednášejí po celém světě a leccos už viděli, takže dobře vědí, jaké jsou současné trendy v muzejnictví. Zastávám názor, že muzeum musí mít přesah, musí být kulturní institucí, takže je třeba v něm pořádat také akce pro děti, koncerty či plesy. Pokud tomu tak není, pak zejí tyto instituce prázdnotou. Naším cílem je nejen návštěvníky přilákat, ale také je přimět, aby se k nám vraceli. Samozřejmě totéž platí i o odborné veřejnosti.
Na co budete veřejnost lákat v letošním roce?
V únoru otevřeme výstavu historických map, na které spolupracujeme s Univerzitou Palackého. Na březen plánujeme maškarní ples, který pořádáme s velmi příznivým ohlasem už počtvrté. Určitě velmi atraktivní bude pro návštěvníky muzea výstava Giganti doby ledové, kterou zahájíme v květnu. Současně otevřeme výstavu Devatero pohádek podle knihy bratří Čapků. Na podzim připravujeme velkou výstavu věnovanou první světové válce, výstavu o historii technických služeb či olomoucké házené. V těchto dnech vydáváme s UP a krajským policejním ředitelstvím knihu o historii policie a četnictva. Společně s městem jsme připravili skládačku o dvacítce nejvýznamnějších osobností Olomouce. Osobnostem našeho regionu by měla být věnována i velká publikace připravovaná ve spolupráci s Olomouckým krajem...
Zdá se, že osobnosti vás lákají nejvíc...
Galerie osobností byla jedna z prvních věcí, kterou jsem prosazoval, když jsem do muzea nastoupil. Myslím si totiž, že prostřednictvím příkladu velkých osobností je možné vychovávat mládež. Kromě toho se dají skrze osobnosti lákat do města i turisté. Některá města toho umějí perfektně využít, např. Bratislava, kde si koupíte sošku Franze Josefa I. či císařovny císařovny Sisi doslova na každém rohu. A pak se od ředitele Slovenského národního muzea dozvíte, že tam pobyli pouhých 14 dní. Když přijedete do Olomouce, nekoupíte sošku Franze Josefa I., Freuda, Mahlera ani Mozarta, kteří jsou s naším městem spjati daleko víc. Nezdůrazňujeme, že tady svoji kariéru začal Valdštejn. Když si vezmete jakoukoli encyklopedii světových osobností, tak v první stovce těch nejslavnějších jsou vždycky dva „Češi” – Mendel a Freud. Ti oba jsou s Olomoucí spjati – první zde studoval, druhý pobýval. Je škoda, že svoje osobnosti neumíme „prodat“. V tom vidím obrovský handicap.
Která osobnost v dějinách je pro vás osobně nejinspirativnější?
Když to vezmu z hlediska té první stovky, tak to je jednoznačně Freud nebo Mendel. Nejsympatičtější je mi ale asi František Josef I., což je dáno mou zálibou v dějinách 19. století a atmosféře rakousko- uherského mocnářství. Obdivuji i sportovce jako Elišku Junkovou či Káďu Peška, jejichž životy by vydaly na román. Ale mám v oblibě i současné osobnosti, se kterými naše muzeum pojí přátelské vztahy, např. Jaroslava Hutku, Jiřího Suchého nebo Jana Svěráka.