Tehdejší městské zastupitelstvo schválilo plán 11.1.1932 a ten pak sloužil olomouckým městským úředníkům zhruba až do r. 1939-40. Vycházel ze stejnojmenného plánu pražského architekta prof. Ladislava Skřivánka, který vznikl už roku 1923, avšak odborná veřejnost jej nepřijala pro jeho údajný „akademizující konzervatismus“. Max Urban a Josef Šejna plán přepracovali a v roce 1933 byl aktualizovaný dokument schválen i Zemským úřadem v Brně.
„Velký Olomouc“ byl podkladem pro územně plánovací úvahy nejen v období do roku 1940 ale ještě krátce po 2. světové válce, když tehdejší Městský stavební úřad v Olomouci vydal „Generelní návrh upravovacího plánu města Olomouce, ve smyslu zákl. plánu upravovacího arch. Maxe Urbana a Ing. Josefa Šejny“ (leden 1946).
V upravovacím a zastavovacím plánu „Velký Olomouc“ se už objevily některé zásady, které byly později přejímány v následujících územně plánovacích dokumentech – jako např.:
- Dislokace průmyslu a výroby na východní a jihovýchodní části města a naproti tomu budování nových obytných souborů převážně západně od centra (tento princip vycházel z hygienických hledisek – na západní straně města by měl být v důsledku převládajících větrů čistší vzduch)
- Respektování „zelených klínů“ – zejména na sever, severovýchod a na jih od centra