Osobitý charakter městské památkové rezervace je dán její kulturně historickou minulostí, v níž měla až do třicetileté války postavení největšího a hlavního města na území Moravy. Urbanistické uspořádání a architektura městské památkové rezervace odráží skutečnost, že Olomouc byla hospodářským, správním, vzdělanostním a církevním centrem úrodného a bohatého regionu Hané.
Historické jádro města Olomouce bylo prohlášeno městskou památkovou rezervací 13.4.1971. V současné době je platné tzv. druhé vyhlášení výnosem ministerstva kultury České republiky ze dne 21.12.1987 č.j. 16.417/87 – VI/1 o prohlášení historických jader vybraných měst za památkové rezervace. Městská památková rezervace Olomouc zaujímá území o ploše přibližně 87 ha. Jde o nejrozsáhlejší historický městský útvar na Moravě. Je zde na 697 domovních čísel. V době vyhlášení se v MPR nacházelo 264 objektů (měšťanské domy, kostely, sochy, kašny, městské opevnění apod.) zapsaných ve Státním seznamu nemovitých kulturních památek, dnes se jejich počet blíží k 280. Nejvýznamnější z nich jsou zapsány jako Národní kulturní památky: Olomoucký hrad s kostelem sv. Václava, kostel sv. Mořice, soubor barokních kašen a sloupů a vila Primavesi. Od počátku 21. století se Olomouc pyšní i pamětihodností zapsanou do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO, Čestným sloupem Nejsvětější Trojice.
Kulturně historický význam MPR Olomouc a její význam jako středověkého královského, sídelního města, podtrhuje v její hustě zastavěné části monumentální architektura kostelů, chrámů, církevních i světských rezidenčních paláců, starých univerzitních budov a radnice, která spolu s okázalou architekturou tří až čtyřpatrových měšťanských domů na hlavních náměstích a ulicích dodává historickému jádru Olomouce charakter velkého a významného historického centra.
K specifickému charakteru městské památkové rezervace přispívá také její historická vojensko-strategická funkce a okolnost, že byla v polovině 18. století přebudována na pevnost a že byla až do nedávné doby sídlem velkých vojenských posádek. V závislosti na pevnostní strategii obtékaly v minulosti území městské památkové rezervace ze všech stran přírodní i uměle vytvořené vodní toky. Po zrušení pevnosti v osmdesátých letech 19. století byly prostory kolem hradeb přeměněny v městské parky a městskou zeleň a tento přírodní prstenec dnes tvoří přirozenou hranici a přechodový článek mezi historickým jádrem a novými částmi města.