Co dělá archeolog v zimě?
Navzdory obecně rozšířenému mýtu archeolog v zimě nesedí se založenýma rukama. V minulosti vznikla taková představa, že archeolog v létě kope a v zimě si to v klidu a teplíčku zpracovává v kanceláři. Za prvé – kope se i v zimě. Je tu řada termínovaných záchranných nebo předstihových výzkumů, které se musejí dělat bez ohledu na roční období. Investor trvá na tom, že výzkum musí probíhat i v zimě a archeologové na jeho požadavky přistoupí. Investor pak zařídí třeba klimatizaci takového naleziště. A za druhé – když v zimním období nekope, přesto plně pracuje, byť zčásti „kabinetně“. Nadto probíhá konzervace v létě získaných nálezů a také, má-li finanční prostředky, množství expertíz na různých odborných pracovištích. Archeolog např. zadává analýzu botanických zbytků, uhlíků, kostí zvířat i lidí, rozbory kovů a surovin, mineralogické analýzy. Je toho celá řada. Představa, že v létě něco vykopeme a v zimě to zpracujeme a jsme připraveni na další výkopy, je mylná. Existuje takový koeficient, který říká, že počet dnů na výzkumu v terénu je třeba vynásobit nejméně třemi, abychom dostali dobu, kterou potřebujeme k vytvoření alespoň základní zprávy o dotyčném archeologickém výzkumu, případně jeho prvotní historickou interpretaci.
S expertízami vám pomáhají odborníci. Vy sám poznáte, jakou kost jste vykopal?
Nejsem úplný laik, samozřejmě některé druhy zvířecích kostí poznám, poznám taky zvířecí zuby, kopyta nebo parohy. I o lidských kostech něco vím, ostatně jsme již jako studenti museli dělat zkoušku z antropologie. Nicméně na mnoho věcí je opravdu potřebná součinnost se specialisty. Odborníci dokážou z nálezů vyčíst opravdu hodně věcí.
S jakými experty tedy vlastně archeolog spolupracuje?
Jsou to například odborníci na osteologii, metalografii, mineralogii, antropologii či třeba paleobotaniku, pak obecně vzato také biochemici, protože se často najdou i materiály, s jejichž výkladem a určením jsme v koncích hned na počátku. Na Tereziánské zbrojnici jsme našli v roce 1996 takový záhadný tmavý bochánek z dost lehkého materiálu z pozdní doby kamenné, stáří asi pět a půl tisíce let. Nikdo nevěděl, jak se na to tvářit. Pak jsem provedl takový jednoduchý pokus – bodl jsem do toho žhavý špendlík, načež se z bochánku vyvalil voňavý dým. Ukázalo se, že je to pryskyřice. Specialisté nám nyní jednak potvrzují, že to opravdu je pryskyřice, avšak, jak to prozatím vypadá, také to, že pochází ze stromu kadidlovník. A právě k takovým zjištěním ty analýzy jsou. Z pryskyřice pak dále zjistíte třeba i to, jaké rostliny rostly v okolí stromu, protože je v ní zachycený také pyl.
„Také obyvatelé předvelkomoravského hradiště na dnešním sídlišti Povel chovali psy.“
Ten kousek pryskyřice tedy nebyl odsud?
Ne, takový strom tu nikdy nerostl, je to import, zřejmě ze severní Afriky. Na konečný výsledek analýzy netrpělivě čekáme. Importovaných předmětů a surovin jsme tady v Olomouci našli celkem dost. Třeba v předvelkomoravské vrstvě jsme našli takové skleněné korálky se zatavenou zlatou fólií, o kterých víme, že pocházejí z Egypta nebo Blízkého východu. Máme i nálezy jantaru. U toho je zase potřeba zjistit, zda je to skutečně baltský jantar a nebo pochází z nějakého menšího naleziště v jiné lokalitě. Když se prokáže jeho baltský původ, je tím pak potvrzeno, že tato lokalita měla styky s baltským pobřežím a že zřejmě byla součástí nějakého dálkového obchodu.
Biochemici nám navíc pomáhají určit, jaký obsah měly nádoby, ze kterých my najdeme jenom střepy. Na stěnách střepů se totiž uchovávají stopy po tom, co v nádobě bylo, co se v těch hrncích vařilo – ono se to do té keramiky vsáklo. Ostatně kvůli tomu také neglazovaná keramika po relativně krátké době začala páchnout, a proto ji lidé brzy vyhazovali.
Další důležitou zajímavostí, což může někomu připadat legrační, jsou nálezy koprolitů, tedy psích exkrementů. Tady v Olomouci jsme třeba našli nejstarší psí trus už ze čtvrtého tisíciletí před naším letopočtem. Také obyvatelé předvelkomoravského hradiště na dnešním sídlišti Povel ze 7. a 8. století chovali psy. Z takových nálezů mají ohromnou radost také veterináři, dá se tak totiž například zjistit, zda měli tehdy psi stejné choroby a parazity jako jejich potomci.
PhDr. JOSEF BLÁHA
- narozen v r. 1946 v Jihlavě
- vystudoval archeologii na univerzitě v Brně
- v Olomouci začal pracovat jako zaměstnanec archeologického pracoviště Okresního ústavu památkové péče v r. 1973, nyní je pedagogem na Katedře dějin umění FF UP Olomouc
- v Olomouci vedl řadu zásadních velkých výzkumů, například výzkum na staveništi Prioru, na místě dnešního sídliště Povel, v Pekařské ulici na staveništi Koruny a na Biskupském náměstí u Tereziánské zbrojnice
- objevil badateli dosud jen předpokládané předvelkomoravské i velkomoravské mocenské centrum na území Olomouce
- je ženatý, má dva syny a dva vnuky
- od r. 1973 hraje v olomoucké skupině Free Jazz Trio na saxofony, klarinet a housle
Při průzkumu u Tereziánské zbrojnice jste našli také úlomky malty. To se hned na místě dá poznat, že to je kousíček malty?
Ano, tam jsme našli drobty malty. Bylo to v prostředí, kde jsme měli nálezy výlučně z konce devátého a začátku desátého století. Už samo to konstatování, že je v takto datované stavbě malta, jednoznačně svědčí o tom, že tam stála církevní stavba. Pokud jde o to, zda se taková malta hned pozná, jde to – ona má jedno makroskopické, na pohled jasné znamení. V té maltě byla rozdrcená cihla, tedy antuka. To znamená, že šlo o takzvanou židovskou maltu, což je technologie, která se používala výhradně u staveb za Velkomoravské říše a už nikdy později. A mimochodem to je doklad středomořského či byzantského vlivu na Velkou Moravu.
Z toho, co říkáte, plyne, že každý, i sebedrobnější nález je opravdu cenná věc…
Je fakt, že staří pánové archeologové neměli ani tušení, co všechno se dá z některých nálezů určit. Bývaly doby, kdy archeology zajímaly jen celé nádoby, a když se někde objevily střepy, nechávali je tam ležet. Zvířecí kosti se vyhazovaly. Dnešní archeologie si uvědomuje, že v nálezech jsou skryté informace, o kterých jsme třeba ještě před třiceti lety neměli ani tušení, natož abychom je uměli dešifrovat. Dnešní archeolog má nakonec často i hrůzu z toho, aby nevědomky nepoškodil něco, co dnes z nálezu ještě neumíme zjistit, ale za nějakou dobu to možné bude. Vezměte si třeba takové střepy. Dá se z nich zjistit, co ti lidé vařili, co jedli, jaké potraviny v nádobách skladovali. Běžný postup archeologa bývá ale takový, že když najde střepy, nejdřív je pořádně očistí vodou a kartáčkem, aby se ukázalo, jaký je to materiál a jaká je jeho výzdoba. Tím se samozřejmě na střepech mnohdy ničí také nepatrná vrstvička, která je k takovým analýzám potřebná.
Nemáte někdy vztek na svoje předchůdce, kteří některé nálezy nevratně poškodili?
Ono je to tak, že snad skoro každý archeolog má takovéhoto „svého“ badatele, kterého by opravdu s chutí proklel. Víme, že ten či onen náš předchůdce byl u toho, mohl něco zjistit, hrabal v tom, rozkopal nálezové místo a nenapadlo ho to. A zpětně pak už často takové věci zjistit nejde. Na druhou stranu, zrovna tady v Olomouci máme jeden pozitivní unikát. Po polovině 19. století zde působil gymnaziální profesor Heinrich Ludwig Jeitt eles. Byl to gymnasiální profesor, přírodovědec a lékař, který se začal zabývat také archeologií. Dnes se ukazuje, že ačkoliv fakticky byl amatérem, byl překvapivě průkopníkem moderních metod archeologie. V šedesátých letech 19. století probíhaly v centru Olomouce výkopy pro plynofikaci města a jeho tehdy zaujalo množství věcí, které se v zemi objevovaly a které kopáči z příkopů vyhazovali ven. Jei tteles natolik osvíceně uvažoval nebo možná byl natolik zvědavý, že chtěl opravdu zjistit, v jakých souvislostech ty nálezy ze země původně byly, co která z nich znamenala a k čemu byla. Postupoval tak, že popisoval nejen samotné ty nálezy, ale i vrstvy, ze kterých pocházejí, což je současná archeologická metoda zvaná stratigrafie. A dělal tak vlastně záchranný výzkum. Zaangažoval do toho i své žáky, lidově řečeno nahnal studenty, aby prohledávali vykopanou zeminu. Dělal i situační plány toho, kde se která věc našla. Další průkopnickou metodou je to, že nechával nálezy analyzovat u specialistů, počínaje kostmi zvířat přes střepy až po různé kovy. Rozlišoval třeba bronz a mosaz, což generace archeologů po něm skoro do půlky 20. století téměř vůbec nedělaly. Stejně tak když našel třeba lebku, navštěvoval s těmito nálezy různé specialisty, a to nejen u nás, ale i různě po Evropě. Bohužel ale neměl v Olomouci žádného přímého nástupce a po něm zase zájem o záchranný archeologický výzkum upadl.
Jedna z profesí, s níž musíte být v kontaktu, je historik. Nechybí vám v Olomouci nějaký špičkový odborník na ranně středověké dějiny Moravy?
Jistě, s historiky musíme úzce spolupracovat. V Olomouci se tímto obdobím zabýval docent Jan Bistřický. Tento velký znalec raného středověku v Olomouci už ale nežije a dnes tu opravdu chybí nějaký opravdový specialista, který by Olomouc analyzoval i se všemi jejími historickými vztahy. Možná právě teď někdo z mladé generace pracuje na nějaké špičkové studii, tak uvidíme, třeba se někdo vyprofiluje. Takový Dušan Třeštík, sám „čistý“ historik, měl tu výhodu, že byl schopen obsáhnout i archeologickou problematiku, on se vždycky rád začetl do toho, co archeologové píšou, a měl přehled o výsledcích výzkumů. Byl to jeden z mála historiků, který se účastnil vysloveně archeologických středověkářských konferencí. To bylo v osmdesátých letech, kdy jsme měli ty skvělé nálezy denárů v Pekařské ulici, já jsem o tom referoval a díky tomu jsme si pak velice hezky povídali. On měl teorii o významu ranně středověké takzvané polské dálkové obchodní cesty z Asie do Kyjeva a přes naše území do Bavorska a dále, dokonce až na Pyrenejský poloostrov. Na této cestě Třeštík předpokládal teoreticky i Olomouc, a naše nálezy množství denárů i jiných předmětů tuto jeho teorii v praxi potvrdily. Takže k vaší otázce – je to škoda, ale takový badatel se tady zatím nevyprofiloval.
Desáté století je přitom obdobím, kdy se Olomouc stává centrem Moravy...
Ano, 10. století v Olomouci skýtá zcela obrácený obraz ve srovnání se soudobými poměry v Dolnomoravském úvalu. Zatímco na jihu po pádu Velké Moravy všechno pustne či skomírá, Olomouc v tomto období začíná vzkvétat a jde prudce nahoru. Naše archeologické nálezy to stále více potvrzují, a teď by právě bylo potřeba to nějak podrobněji historicky interpretovat a vysvětlit. My jsme samozřejmě schopni také něco napsat, musíme umět pracovat s písemnými prameny, ale nemůžeme vytvořit tak obsáhlé dílo, jaké by bylo potřeba. Nemůžu konkurovat historikovi například v jeho práci s literaturou. Mezi současnými historiky není nikdo, kdo by se zaměřil na Olomouc. A jelikož tu máme univerzitu, někdo takový by se najít měl.
Co si myslíte o biskupství v Olomouci 10. století? Oficiálně se jako rok založení uvádí 1063, nicméně stále častěji mluví odborníci o tom, že Olomouc byla sídlem biskupa už dřív.
To je moje velké téma, to bych chtěl rozhodně ještě dokončit. Nechci to vyjadřovat v procentech jistoty, ale jsem prostě přesvědčen o tom, že tady už minimálně v 10. století biskupství bylo. Spoustu indicií nejde ani jinak vysvětlit. Ostatně samo postavení Olomouce jako církevní metropole nejde vyložit nijak jinak, než že tady to biskupství už bylo předtím. Dříve se tento názor považoval za jakýsi romantismus. Když barokní historici psali, že už svatý Metoděj v Olomouci kázal a založil kostel svatého Petra, a když o tom hovořila lidová tradice, novodobí historici se na to dívali s úsměvem. Ani já sám, když jsem do Olomouce přicházel, jsem to nebral moc vážně. Když se ale podíváme na všechno, co se od té doby objevilo, vypadá to, že se prostě bez biskupství v 10. století v Olomouci neobejdeme.
„Podle všech objevů se bez olomouckého biskupství v 10. století prostě neobejdeme.“
Jaké jsou ty hlavní indicie?
Už když jsme objevili tu maltu na nádvoří Tereziánské zbrojnice, bylo to signálem přítomnosti kostela, protože světská stavení se tehdy na maltu téměř nestavěla. Navíc u toho byl kus barevné skleněné vitraje z okna. Na Předhradí tedy stál kolem roku 900 kostel. Pak je tady zpráva o mohučské církevní synodě v r. 976, které se měl zúčastnit moravský biskup, bez přesnějšího uvedení sídla. Olomoučtí biskupové se ovšem po celý středověk označovali také za moravské biskupy. Ve středověkém katalogu biskupů se ten, který byl v Olomouci ustanoven k roku 1063, uvádí jako celkově třetí olomoucký biskup. Polští historiografové teď zase docházejí k závěru, že Prohor a Prokulf, legendární biskupové, kteří měli být dle krakovského katalogu předchůdci tamního biskupa z roku 1000, mohli být pravděpodobně biskupy olomouckými. To by dávalo smysl. Malopolsko, tedy i Krakov, patřilo od Svatoplukových dob pod Velkou Moravu, tj. pod předpokládané olomoucké biskupství, které by zahrnovalo i Krakovsko. Pro Prahu je to jasné, tam známe rok založení biskupství – jde o rok 973. Proč není taky pro Olomouc nějaká listina, že v roce 1063 je zde založeno biskupství? Tady se pouze uvádí, že k roku 1063 byl v Olomouci ustaven biskupem Jan. Bere se to jako samozřejmost. Chybí obvyklé církevně-právní i další oficiality kolem založení. Myslím, že to je proto, že v té době bylo každému jasné, že tu už to biskupství bylo a bylo papežem založeno už za svatého Metoděje, který měl jakožto arcibiskup pod sebou sedm podřízených biskupství na celém území Svatoplukovy Velké Moravy, a tedy z toho jedno v Olomouci. Ostatně s Dušanem Třeštíkem jsme se bavili o tom, že nebýt olomouckého biskupství, nevzniklo by ani to pražské. Když se totiž Boleslav I. zmocnil Olomoucka, rázem měl na svém území i jedno biskupství, a nemusel už nic složitě vyjednávat, což jinak bylo dosti komplikované.
Řekl jste, že byste chtěl toto téma dokončit. Co to v praxi znamená?
Nemůžu říct, že budu někdy toto všechno schopen doložit nějakým jednoznačným hmotným důkazem, na který ukážu a řeknu – bylo to tak. Já můžu vytvořit konstrukci důkazů, které jsou vzájemně logicky provázány a které se nezhroutí, když jeden z těchto důkazů vypadne. Takových dokladů už mám nashromážděno opravdu velké množství. Měla by z toho vzejít nějaká studie.
A co byl podle vás ten nejlepší nález?
Asi to hradiště na Povlu. Tím se trochu paradoxně vlastně potvrdilo i to, že Olomouc pak byla i důležitým centrem za Velké Moravy. Celé to dostalo vnitřní logiku. Proč byla Olomouc důležitá v 10. století? Protože byla důležitá už za Velké Moravy. A proč za Velké Moravy? Protože tady bylo významné opevněné mocenské centrum už předtím, v 7. a 8. století. Opevněné sídlo na Povlu pak bylo na začátku 9. století dobyto a „nová“, již velkomoravská nobilita přesunula své sídlo na strategicky výhodnější Olomoucký kopec. Obyvatelé hradiště na Povlu tam nemohli, protože ten kopec byl po staletí tabu, býval kultovním místem pro Kelty, Germány i první Slovany. Až křesťanští velmožové Velkomoravské říše mohli již neplatné tabu porušit a usadili se tam. Vystavěli tam svou křesťanskou svatyni a nové opevněné centrum. Takže tohle určitě můžu považovat za svůj nejvýznamnější objev.