Jste opět v Olomouci, jaké to pro vás je? Příjemný pocit?
Víte, já jsem staromilec. Nerad si zvykám na nové věci. Mám raději minulost než budoucnost, do budoucnosti se příliš optimisticky nedívám, i když mám teď dvouměsíční dceru, a to mě v tomhle ohledu přece jen trošku změnilo a naladilo. Nicméně velmi rád vzpomínám, a vzpomínám na domov. I když teď, ve věku, kdy trochu beru rozum, si uvědomuju, že v té naší rodině nebylo vždycky všechno úplně idylické, každopádně na své dětství nedám dopustit a moc rád na něj vzpomínám. Hodně vzpomínám na dědečka, který mě dost formoval. Brával mě na procházky kolem Bystřičky, často jsme chodili na návštěvy do olomoucké zoo, celkově ve mně probudil zájem o přírodu, a to nakonec vyústilo v to, že jsem šel na střední zemědělsko-technickou školu na Klášterní Hradisko. I když mi ale rodiče brzo umřeli, nikdy jsem do Olomouce nepřestal jezdit. Někdy jsem sice říkával, že sem jedu jakoby na chalupu, ale vždycky to pro mě byl návrat domů.
Takže tady máte byt nebo dům?
Domek, rodinný domek v řadové zástavbě na Bělidlech. Tahle čtvrť byla kouzelná od počátku, bydlely tam svérázné figurky, třeba italští nebo ruští vojáci, kteří tady zůstali z první světové války. Taky tam stojí legendární hospoda Na Blajchu. Lidi se mě často ptají, proč ten domek mám, zrovna nedávno mi pan Goldflam říkal, ať se ho zbavím. Ale proč bych to dělal? Nepotřebuju z toho peníze, ani pronajímat to nehodlám, chci si to takhle nechat včetně věcí po rodičích. A protože já jsem tak trošku sběratel kuriozit, mám tam vyhrazenou jednu místnost, skoro jako takové malé muzeum, kde si schovávám všechny tyhle věci. Prostě to tady mám hodně rád. Domov v sobě mám hodně zakořeněný. Třeba v Brně, kde jsem dlouho žil a pracoval, jsem si nikdy nezvykl, nenašel jsem tam nic zvláštního, co by mě tam poutalo.
Jak často sem tedy jezdíte?
Asi tak jednou za čtrnáct dní. Často to spojuju s prací, hostuju teď v Moravském divadle ve hře Ucho, čím dál častěji v poslední době nahrávám v olomouckém studiu Českého rozhlasu, a taky to často spojuju s návštěvami mé první dcery, která bydlí s mámou na Boskovicku. Kdybych měl víc času, v domku bych neseděl, vyrazil bych na výlet, třeba na Kopeček nebo na Hrubou Vodu, kde to mám moc rád.
Když ale takhle přijedete po čtrnácti dnech, domek je prázdný a je v něm zima, není vám tam smutno?
Ale já jsem samotář! Přesně tohle mi vyhovuje, mám to rád. Odpočinu si od všeho, naberu sílu, vypiju nějaké víno, a pak se vrátím zpátky do toho procesu…
Když jezdíte na Bělidla tak často, to se určitě znáte i se sousedy, že?
No znám, samozřejmě. Sousedy zprava nelze přehlédnout, sousedi zleva se snažili úporně se mnou navázat kontakt, takže když jsem opravoval střechu, vyměnili jsme si telefonní čísla a oni mě od té doby občas informují, co je tady nového a co se třeba v naší ulici stalo. Ovšem s jednou paní tam mám opravdu zvláštní vztah. To se přihodilo, když jsme zkoušeli tady v divadle zrovna hru Ucho, šel jsem u nás po ulici a ona tam venčila takového obrovského psa, snad šedesátikilového mastifa, a ten mě rafnul do lokte, což se mi nikdy jindy s jiným psem nestalo, no a dotáhli jsme to nakonec až před přestupkovou komisi. Takže s touto paní se teď nezdravím.
A nějací kamarádi vám tady v Olomouci zůstali?
(Já vůbec v životě nemám moc kamarádů. Teď mám zaplaťpánbůh kamaráda ve své manželce. Ostatně ani v divadle se nijak nezapojuju, většinou si najdu šatnu, ve které bych mohl být sám.
A neberou to od vás kolegové nějak špatně?
Ne, to ne, já jsem si to takhle nastavil od začátku, vysvětlil jsem jim, že jimi nepohrdám, že si jich vážím, ale mám raději samotu. Ještě k té Olomouci - mám tady samozřejmě spolužáky ze střední školy, kteří se občas ozvou, mám nějaké známé na tom Blajchu, se kterými si povídám, když si tam zajdu vypít nějaké to pivo na stojáka… Ale že bych sem vyloženě za někým jezdil, to ne. I když, teď v Českém rozhlase v Olomouci stále častěji spolupracuju s režisérem Michalem Burešem, a sem se opravdu těším.
Přejděme teď k vaší profesi. Z Olomouce jste odešel studovat do Brna. To vám bylo kolik?
Osmnáct. Nastoupil jsem v roce 1984, a místo čtyř let jsem tu školu dělal pět let, protože jsem v jednom ročníku propadl, bylo to kvůli alkoholu, moc jsem pil. Zachránil mě pak režisér Stanislav Moša, který mi nabídl angažmá v Divadle bratří Mrštíků, takže se vlastně s nadsázkou dá říct, že jsem polovinu školy prochlastal a druhou polovinu byl v divadle, a jen tak jsem to zvládl. V roce 1989 jsem dělal státnice, přičemž jako poslední ročník jsme museli mít zkoušku i z marxismu-leninismu. Tak to jsou moje vzpomínky na školu. Po pravdě řečeno, nevzpomínám na to moc rád. Já jsem už tehdy v Brně začínal tušit, že něco jako hraní divadla se nedá naučit. Můžou vás naučit tancovat, pohybovat se, ale herectví do vás stejně nedostanou.
IGOR BAREŠ
- narodil se r. 1966 v Olomouci
- vystudoval střední zemědělsko-technickou školu v Olomouci a Janáčkovu akademii múzických umění v Brně
- během studií hrál v Divadle bratří Mrštíků, poté v Mahenově divadle a Národním divadle v Brně, od roku 2005 je členem činohry Národního divadla v Praze
- nominován na Cenu Thálie a Cenu Alfréda Radoka
- filmy Výlet, Sluneční stát, Krev zmizelého, Muži v říji či Hezké chvilky bez záruky, TV seriály Horákovi a Pojišťovna štěstí
- podruhé hostuje v Moravském divadle Olomouc, tentokrát v roli Ludvíka v adaptaci filmu Ucho v režii Michala Bureše
- vystupuje v rozhlasových hrách, spolupracuje s Českým rozhlasem Olomouc
- z předchozího vztahu má třináctiletou dceru Sonju, s manželkou má nyní dvouměsíční dceru Toničku
Hostujete teď už podruhé v Olomouci, hostoval jste také v šumperském divadle v Zániku samoty Berhof. Jak tyhle zkušenosti vnímáte?
Já hostuju hrozně rád. Jeden důvod je, že se ke mně ti lidé chovají hezky, druhá věc je, že si vždycky vyberu, co chci dělat, a tahle svoboda je pro mě důležitá. Samozřejmě že když mám v Národním divadle smlouvu, musím k němu mít určitou loajalitu, a tak se někdy stane, že také hraju něco, co se mi moc nelíbí. K tomu Šumperku – já tam jezdím do Dětského domova Pavučinka, snažím se pro ně občas něco vymyslet, i když to není tak často, jak by to mělo být. A tak jsem se jednou dozvěděl, že v tamním divadle uvažují o Körnerovi (Vladimír Körner je autorem knihy Zánik samoty Berhof – pozn. redakce), sehnal jsem si číslo na dramaturga a režiséra a více méně jsem se jim tam vnutil. Ta spolupráce byla výborná, úžasná, strašně krásně strávený čas. Nechci, aby to vyznělo jako fráze, ale setkání s herci oblastního divadla, a toho šumperského zvlášť, je příjemné v tom, že jsem mohl pozorovat jejich poctivost. Já jsem se opravdu ve chvílích, kdy jsem nebyl na jevišti, pořád díval, jak hrají. Oni hráli naplno, a nepolevili dokonce ani při dopoledních představeních pro školy.
Třeba jste na tu jejich poctivost měl vliv právě i vy tím, jak jste je sledoval…
No jo, taky mi tam říkali umělecký gestapo… (smích) Pokud jde o Olomouc, já jsem strašně dlouho usiloval o to, abych tady mohl hrát. To už při škole, když jsem pojal pochybnosti o smyslu studia, jsem žádal tehdejší šé u olomoucké činohry o angažmá, v té době jsem se jim ale nehodil, a tak jsem musel školu dokončit. Když jsem pak po asi dvanácti letech odešel na volnou nohu, snažil jsem se naznačovat šéfům olomoucké činohry, že bych měl zájem tady hrát. Dlouho to nevycházelo. Až pak mi pan Klement nabídl roli ve Třech sestrách, jenže to jsem už měl podepsanou smlouvu do Národního divadla, takže jsem to musel odmítnout. Až za minulého šéfa, pana Groszmanna, jsem hostoval v Bulgakovově Molliérovi, kterého jsem alternoval s panem Urbanem. Měl jsem velkou radost, že hraju doma. Musím za to poděkovat Ivaně Plíhalové, která o téhle mé touze věděla a pořád mě sem tahala, a teď se to naplno podařilo ve hře Ucho. Ta práce se mi moc líbí, bylo krásné pěšky chodit z Bělidel do divadla, tady čtyři hodiny zkoušet, a pak zase jít pěšky zpátky do Bělidel.
A chtěl byste, aby ta spolupráce pokračovala?
Samozřejmě. Potěšil mě pan Tarant, nový šéf činohry, který mi nabídl, jestli bych se nechtěl stát stálým hostem. To pro mě bylo velmi lákavé, což jsem mu řekl, načež jsem dostal Ibsenův text, který se tady bude zkoušet v květnu. Jenže nakonec budu v tu dobu muset zřejmě hrát v Národním divadle v něčem jiném, takže jsem tuto roli musel odmítnout. Pokud pan Tarant nezapomene, snad přijde v příští sezoně s nějakou další nabídkou.
A na závěr něco o cestování. Před lety jste se nechal slyšet, že plánujete se známými výlet do estonského města s kuriozním názvem Kunda. Jak to dopadlo? Jel jste tam?
Nakonec jsem tam jel s manželkou na svatební cestu (smích). Ale ono tam kromě toho názvu, který tam láká Čechy, není nic kromě velké cementárny. Jinak ale Pobaltí mám hodně rád, nadchlo mě Estonsko, Litva i Lotyšsko, všechny ty křižácké hrady nad mořem a další krásné a zajímavé věci.
Kdysi jste si stěžoval, že byste sice cestoval, ale nemáte s kým a jak… To se tedy už zlepšilo?
Ano, a to je další věc, za kterou musím poděkovat manželce. Já něco vymyslím a ona to celé perfektně připraví, najde spoje, ubytování, všechno. Hrozně mě to baví a jsem jí za to vděčný. Víte, bojím se mluvit o budoucnosti, ale snad můžu přiznat, že teď prožívám šťastné období.