Počátky tohoto původně kupeckého právovárečného domu, později rovněž i s právem vinného šenku, sahají až do ranného středověku. Objekt v minulosti náležel k patnácti privilegovaným olomouckým domům nazývaným Pod Bohatými krámy, které patřily olomouckému městskému patriciátu a byly typické i tím, že do konce 19. století je propojovalo renesanční podloubí a zasahovaly až k dnešní ulici Panské, ústící do Dolního náměstí.
Bohatí obchodníci se spolu soudili
Kdo chce zjistit bližší údaje o historii a stavebních dějinách domů, musí hledat ve spisech olomouckých archivů, kde je uložena celá řada typů městských knih. Ty na základě studia umožňují badateli zjistit řadu různých zajímavých údajů, mimo jiné majitele domů, dobu nabytí nemovitosti, výši kupní ceny. Tyto a další důležité údaje jsou nezbytnou součástí například stavebněhistorických průzkumů objektů anebo slouží i badatelům k poznání historie domů v olomoucké památkové rezervaci. Na základě excerpce zmíněných pramenů víme, že nejstarším písemně doloženým majitelem domu, jak je v písemnostech uváděno Pod Bohatými krámy …na rohu mezi Kryštofem Mecklem a vedle Cyriakova příbytku, byli od roku 1544 Dorota a Cyriak Degensscherovi…“. V roce 1575 dům na rohu Horního náměstí vlastnil obchodník Erhard Silbach, kterého roku 1579 olomoučtí obchodníci, zvaní také „krámští“ obžalovali, že ve svém domě proti ustanovení provozuje dva krámy. Po Silbachově smrti roku 1584 zůstává až do roku 1601 držba objektu nejasná. V městských knihách je zmíněn až Karl Hirsch, pocházející z protestantské rodiny olomouckých obchodníků, který byl za účast na stavovském povstání v letech 1618 až 1620 potrestán pokutou 1000 zlatých.
Dům zasáhl velký požár
Od 1. února 1636 dům držel Tobiáš Pechatzek, radní a později i olomoucký purkmistr, po jehož smrti „dům s právem vinného šenku“ zdědila vdova Pechatzková. Po její smrti v roce 1681 následovalo složité dělení dědictví, které trvalo až do roku 1687, kdy dům zdědil, s opětně potvrzeným právem vinného šenku a obchodním zařízením, jeden z Pechatzkových synů. Ten pak zároveň koupil, jak je v pramenech uvedeno, menší dům ve dvoře, který dříve náležel sousedovi, dnes domu s číslem popisným 202 a jehož majitelem byl olomoucký měšťan Hans Hirsch. Ale již o tři roky později tento již rozsáhlý objekt získal olomoucký měšťan a zároveň radní, jenž vykonával i funkci purkmistra, Dominik John.
V roce 1709 po velkém požáru, který zničil více než třetinu města a zasáhl i oblast bohatých krámů, dům koupila další významná olomoucká rodina, Tropperovi. Ti jej drželi až do roku 1752, kdy se v městských knihách jako nový majitel uvádí Carl Pamesberger z Ke enburgu, bohatý obchodník, který se do města přistěhoval z rakouského Drosendorfu. Pamesberger provedl na domě rozsáhlé úpravy, které vedly k tomu, že jeho cena stoupla z původních 6 tisíc až na 14 tisíc zlatých. Roku 1792 je ale v pramenech uváděn již nový majitel. Byl jim Karl Wolfgang Hirsch. Jeho rodina byla vlastníkem objektu až do roku 1840, kdy jej koupí získal Josef Klager a o rok později Baltazar Szabel. Nový majitel provedl další stavební úpravy, které vedly k následnému několikanásobnému zvýšení ceny, a to až na 65 tisíc rakouských zlatých. Je však nezbytné podotknout, že roli v proměnách ceny sehrála také stoupající inflace. Od závěru 19. až do druhé poloviny 20. století se v držení domu vystřídala celá řada majitelů.
Gotika, renesance i baroko
Z hlediska umělecko–historického je důležitá interpretace stavební historie objektu. Pro poznání domů v jejich nejstarší podobě jsou významné především sklepní prostory. U námi sledovaného objektu jsou sklepy, kromě traktu pod zrušeným loubím, oddělené mohutnou zdí a teprve dodatečně prolomené spojovacím průchodem. Na základě této dispozice je možné vyslovit domněnku, že zde původně stávaly dva samostatné domy vystavěné na typicky hloubkově orientovaných parcelách. Ke spojení obou objektů v jeden organický celek došlo až v období vrcholného středověku.
Architektonicky dům ovlivnily snad všechny stavební slohy – gotika, renesance, baroko a také architektura 19. století. Důležitými doklady například gotické výstavby jsou lomené arkády oddělující jednotlivá travé loubí, které nesé v patře původní gotické zdivo. Významný je i pozdně gotický žebrově klenutý prostor v zadní části domu, který byl zkrácen později vzniklým schodištěm. Renesanci náleží přestavba spojená se vznikem válcového arkýře na nároží, přebudování starších oken a stavební úpravy loubí včetně jejich výzdoby. Zároveň byla stavebně změněna vstupní síň. Barokní výstavba se uskutečnila ještě mezi léty 1752–1774, kdy také podstatně vzrostla prodejní hodnota domu. Další zhodnocení objektu následovalo v polovině 19. století, kdy byly provedeny úpravy průčelí. Někdy koncem minulého století byla zrušena atika a dům byl zvýšen o další, třetí patro. Zároveň byla novými majiteli změněna podoba průčelní fasády, jejíž podoba se nám zachovala do dnešních dnů. Pravděpodobně v souvislosti s těmito úpravami také zaniklo původní renesanční podloubí, jež bylo zastavěno řadou výkladců takto nově vzniklých obchodů.
Jelen podle jména obchodníka Hirsche
Dvorní křídlo domu, které je nepochybně zbytkem původně samostatného středověkého objektu, bylo k hlavní budově připojeno koncem 17. století. O jeho značném stáří svědčí dispozice i zaklenutí prvních dvou podlaží a dochované renesanční ostění. Horní část křídla byla přestavěna po požáru v roce 1709 a v 19. století. Nejhodnotnější částí domu je ale jeho přízemí se dvěma malými okny s hladkým pískovcovým ostěním a rovněž první patro, kde se nachází dvě monumentální půlkruhově ukončená okenní ostění, původně snad patřící otevřené renesanční lodžii.
Na průčelí do Horního náměstí, nad římsou sdružených oken prvního patra nárožního arkýře, se nachází největší domovní znamení historického jádra města – pozlacený reliéf jelena. Prozatím se nepodařilo přesněji datovat dobu vzniku této unikátní výzdoby, ale vzhledem k tomu, že se jedná o takzvané mluvící znamení, pochází pravděpodobně z druhé poloviny 18. století, kdy dům vlastnila rodina Hirschů (německy Hirsch znamená jelen).
K velké rekonstrukci objektu bylo přistoupeno koncem sedmdesátých a v osmdesátých letech 20. století. Práce především spočívaly ve vyhotovení statického zajištění domu, původně vybudovaného na nestabilním podloží a mělce založených základech. Práce, na nichž se podílela řada renomovaných olomouckých projekčních i stavebních firem, byly zdárně zakončeny restaurováním zmiňovaného domovního znamení, jež prováděl restaurátor bývalé restaurátorské hutě, tehdy Státního střediska památkové péče a ochrany přírody v Olomouci, dnes již zesnulý kamenosochař Pavel Švardala.
Podloubí nebo uzavřené obchody?
Problémem, který vyvolal řadu diskusí u odborné i laické veřejnosti, byla případná rehabilitace stávajícího podloubí, které vzhledem k nevhodným úpravám pozbylo svou funkci koncem 19. století. Z hlediska památkové péče bylo ale žádoucí úplné otevření loubí fronty domů na Horním a Dolním náměstí. Avšak již koncem osmdesátých let 20. století bylo tehdejším vrcholovým managementem města přislíbeno, „…že vzhledem k tíživému nedostatku obchodních prostor v centru města bylo nakonec přistoupeno k opětnému uzavření loubí domu č.p. 201 U Zlatého jelena s tím, že jeho obnova s původní funkcí bude provedena v roce 2007.“ Jak je do dnešních dnů patrno, ekonomické aspekty tohoto pro obchodní firmy jistě nepopulárního kroku, vítězily nejen v období předsametovém.
Měšťanský dům U Zlatého jelena patří z hlediska památkové péče k nejvýznamnějším historickým objektům nacházejícím se na území olomoucké městské památkové rezervace a pro své stavební i uměleckohistorické hodnoty je rovněž evidován v Ústředním seznamu nemovitých kulturních památek České republiky jako zvláště významná památka. Mimořádný význam objektu je dán nejen dochovanými výše zmíněnými architektonickými hodnotami, ale také rozsahem reprezentativního domu palácového typu, což z něj činí památku ojedinělého významu i za hranicemi našeho města.
Karel Žurek, Olomouc