Pane Olivo, tohle je vaše největší olomoucká výstava?
Měl jsem tady už srovnatelně velkou výstavu zhruba před deseti lety v Galerii Caesar s Janem Jemelkou… A pak se ještě další mou výstavou otevírala vila Primavesi. Taky jsem měl jednu výstavu v Galerii výtvarného umění rovněž s Jemelkou těsně před listopadem 1989, když se už pomalu lámaly ledy. Tehdy ji dokonce na nějakou dobu zavřeli, ale pak ji zase otevřeli. Ta nynější výstava Opus Velehradensis – Znamení naděje je vlastně opakováním velehradské výstavy z doby před jednadvaceti lety. Vloni byla nejprve na Velehradě, pak ještě v Parlamentu ČR a teď je konečně také v Olomouci.
V Olomouci teď vystavujete nová díla?
Jsou tam nová díla a samozřejmě i část těch starších, která byla na té původní výstavě. Z těch známějších prací je tam třeba medaile vytvořená pro papeže Jana Pavla II. k příležitosti jeho dvacetiletého pontifikátu. Hodně důležitou součástí této výstavy jsou ovšem fotografie od Jiřího Rohela, včetně fotodokumentace toho, co jsem za těch dvacet roků udělal.
Na čem nyní pracujete?
Je toho víc. Tak například pokračuju v práci na vybavení interiéru kostela Marie Matky církve v Mariboru ve Slovinsku, to je v podstatně taková doživotní zakázka. Teď mám také vytvořit nové věci pro současného papeže do Vatikánu, do té, jak já říkám, naší kaple, tedy do papežské kaple Redemptoris Mater. Nový papež měl určité konkrétní požadavky, aby v té kapli byly nové prvky, to je pro mě velmi příjemné. Teď v poslední době jsem také dělal takový kovový věnec, který bude umístěn na Annapurně v Nepálu. Bude to na památku za mého kamaráda, horolezce Martina Minaříka. Součástí toho věnce jsou různé drobné prvky, které vytvořili další Martinovi přátelé a já jsem je odlil a zasadil do věnce.
Jak to probíhá, když dostanete nějakou zakázku? Jak třeba dokážete správně odhadnout, jaké dílo se do toho kterého kostela hodí, aby souznělo s jeho slohem?
Tak třeba nedávno, když jsem byl zrovna v Římě, jsem dostal zakázku na vytvoření liturgie pro barokní kostel svatého Jana Křtitele v Kroměříži. Zašel jsem tedy na Quirinalu do krásného barokního chrámu Sant´Andrea, vybudovaném Berninim, a tam v tom prostoru jsem se zkoušel sám ptát, jestli to mám přijmout a jestli na to mám. Tam jsem zjistil, že to možné je, a začal jsem tedy připravovat konkrétní návrhy. Kdybych ale zjistil, že to možné není, tak tu zakázku nedělám, nepřijmu. Nebo jiný příklad je ze slovinského Mariboru, kde už delší dobu pracuju na vybavení kostela Marie Matky církve. Nad Mariborem je kostel z 9. století, který stojí dokonce na základech římského chrámu asi z roku 150. No a oni se rozhodli, že by chtěli, aby to kromě toho, že to je úžasná památka, byl i fungující kostel. Protože už mou práci znali, oslovili mě. Udělal jsem prakticky hned nějaké návrhy a oni je přijali. To je takové zvláštní působení, prostě víte, že to tak je správně, že to takhle má být. To se pak pracuje krásně...
To je tedy na jednom místě architektura z téměř dvou tisíciletí...
Ano, je to nejdřív ta stará podlaha z původního římského chrámu, na ní stojí románský kostel a v něm je zcela moderní oltář a já jsem tam vytvořil celou liturgii. On si to člověk možná neuvědomuje, ale každý chrám je živý organismus, kteý se vyvíjí, takže tohle prostě jde.
Jak se vám coby umělci daří získávat takové prestižní zakázky? Pro Vatikán určitě nepracuje jen tak někdo...
Tak za prvé to je věc důvěry. Za druhé je to věc působení Ducha Svatého, a to říkám s plnou vážností. Třeba ty zakázky v Mariboru nebo i ve Vatikánu jsou mimo jiné i otázkou důvěry a přátelství, což je dnes obecně velmi vzácné koření. Vlastně všechno, co dělám, je na základě přátelských vztahů a důvěry, to je jediná cesta. Když je osvícený investor a dá vám důvěru, potom to jde, pak je vyhráno.
Je rozdíl tvořit pro interiér chrámu nebo pro veřejný prostor, což byla třeba vaše kašna v Olomouci?
To jsem rád, že se na ni ptáte. Byl jsem hrozně moc rád, že jsem pro své rodné město mohl tu kašnu udělat. Podle mého názoru je Sarkandrova kaple teprve tímto dokončená, když má svůj pramen živé vody. To jsem naplno pochopil teprve až při pobytu v Izraeli, co to je pramen živé vody. Na to místo, kde je teď kašna, jsem se díval čtyři roky ze školy Na Hradě, kam jsem jako dítě chodil. Věřím, že pramen na tomto místě je zázračně vytrysklý, souvisí to s tím, že pod nynější kaplí byla dřív věznice, kde zemřel mučednickou smrtí svatý Jan Sarkander. Když jsem tuto zakázku dostal, říkal jsem si, že v ní musím zúročit také svou osobní vězeňskou zkušenost. A ke smyslu vaší otázky, já to vnímám tak, že i tento prostor je součástí liturgie, nezáleží na tom, jestli je to uvnitř chrámu nebo na veřejném prostranství.
Díky té fontáně teď působí onen prostor Na Hradě skoro až italským dojmem…
No ano, já jsem právě už předtím měl dojem, že to místo mi připomíná v určitém smyslu takový soubor staveb na římském pahorku Eskvilin. To jsem chtěl, aby to vyvolávalo takové pocity. Ne že by to vypadalo stejně, ale je tam určitý stejný duch, protože to byla část mé inspirace.
OTMAR OLIVA
- narodil se 19. 2. 1952 v Olomouci
- absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti (1972) a Akademii výtvarných umění v Praze (1978)
- kvůli šíření materiálů Charty 77 byl v osmadvaceti letech uvězněn, ve vězení byl 20 měsíců
- po propuštění se oženil a přestěhoval na Velehrad, kde dosud žije s manželkou Olgou a dětmi a kde má svůj ateliér se slévárnou
- tvoří volnou plastiku, liturgické a obřadní (převážně církevní) artefakty, insignie, reliéfní výzdobu zvonů, sochařské řešení hrobů, pamětní desky, busty, medaile i velké komplexní sochařské realizace určené převážně do chrámových interiérů a urbanistických slohových prostor
Vraťme se ještě k té smutnější části minulosti. Byl jste vlastně hned na začátku kariéry odsouzen a musel jste skoro na dva roky do vězení. Jak se dalo pracovat po návratu?
Byl jsem vystudovaný akademický sochař, to mi přece jenom nijak vzít nemohli. Navíc jsem měl velikou výhodu v tom, že jsem si mohl na Velehradě zřídit ateliér a později také kovoliteckou dílnu. Já jsem se na ten Velehrad přiženil, a tam jsem hned pak mohl začít pracovat. V domě, kam jsem se přiženil, bylo obrovské množství prostoru, takže jsme tam mohli udělat i tu slévárnu, což bylo pro mou práci výborné, protože bych měl jinak problém s tím, že mi zakazovali odlévat věci ve fabrikách. Samozřejmě nebylo od začátku všechno jednoduché. Třeba si vzpomínám na to, jak mě jednou kamarád doporučil k jisté církevní veličině, abych pro ně zhotovil medaile. Tak jsem tam šel, a ten hodnostář mi tehdy říkal: To ty nemůžeš dělat, chlapče, to musí udělat nějaký akademický sochař… No, a nakonec jsem dělal i medaili pro papeže. Taky jsem později zjistil v Pardubicích v archivu StB z hlášení toho estébáka, který mě měl na starosti, že jsem nikterak neustoupil ze svých názorů a že pracuju na tom, aby mě znovu zavřeli za paragraf 98, tedy podvracení republiky. Každopádně na mě nasadili celkem dvanáct agentů. Já jsem tedy na Velehradě pilně pracoval a oni vlastně přitom všichni taky pracovali… (směje se)
Žijete na Velehradě, náš rozhovor probíhá na Hostýně, pracujete velmi často pro církev. Jste věřící od dětství, nebo jste k víře dospěl později?
Věřící nevěřící, já bych tím moc nemával. Člověk o sobě ví, jaké je ve skutečnosti hovado, jak se třeba dokáže zásadně nepohodnout s vlastní manželkou. To je tak složitá záležitost, tohle. Nejvíc jsem našel Pána Boha ve vězení, kde jsem byl dvacet měsíců. Předtím jsem byl také jakýsi věřící, rád jsem chodil do chrámů, prožíval jejich atmosféru, díval se na krásné věci, ale myslím, že tehdy jsem ještě nebyl tolik věřící jako pak, díky času ve vězení. Je pravda, že je moje tvorba s vírou spojena, ale nedá se nějak přesně říct, jak to vlastně je. Já prostě dělám to, co mě baví a co mě těší. Je to taková milost.
Jak vnímáte to, když se dnes často píše o různých skandálech uvnitř církve? Samozřejmě mě to bolí, ale co mám asi dělat?
Člověk může být nedostatečný, ať je věřící nebo nevěřící. Vždyť já třeba vím i o knězi, který mě za komunistů udal, a stejně toho chlapa mám rád. Jiná věc je, že to je neobjektivní kampaň, která vychází jednoduše z toho, co chtějí lidé slyšet, co je skandální. Co si duše národa žádá, to dostává. Všude se najde nějaký magor, určité procento pedofilů je stejně tak mezihasiči, učiteli a třeba sochaři jako i mezi kněžími. O pedofilních hasičích se ale nepíše, protože by to nikoho tak nezajímalo. Církev se denně dotýká univerza, je denně v kontaktu s transcendentnem, a jako taková pak samozřejmě víc přitahuje pozornost a některé lidi víc dráždí.
Vy v Olomouci nežijete už skoro třicet let. Město ale asi máte stále rád, že?
No samozřejmě! Olomouc, to je taková moje milenka, taková láska. V Olomouci jsem prožil zásadní věci a mám ji strašně moc rád, čím dál radši, řekl bych. To město je opravdu krásné. Olomouc je podobná Římu, obě ta města mají podobný barokní horizont.
Chtěl byste pro Olomouc udělat ještě nějaké dílo?
Hrozně rád bych. Leccos jsem tu už udělal, a když Pán Bůh dá, rád bych udělal i něco dalšího. Vzpomínám si, že jsme asi před deseti lety řešili s kamenosochařem Ladislavem Werkmanem nápad, že by se dala vytvořit kašna na Blažejském náměstí, kde kdysi stál kostel. On se totiž dochoval původní dřík z toho morového sloupu na Dolním náměstí. Tak jsem udělal nějaké návrhy kašny, v níž by ten dřík stál.