Jako několikaměsíčnímu dítěti ze smíšené česko-židovské rodiny jí totiž šlo v roce 1943 v Protektorátu Čechy a Morava doslova o život. Milušku a její o deset let starší sestru tehdy zachránila rodina sedláka z Trojanovic. Dva roky je venkované ukrývali před gestapem na statku. I když její příběh připomíná slavnou knihu Deník Anny Frankové, tedy zápisky židovské dívky, která se i s rodinou skrývala před nacisty v Amsterodamu, o pohnutém dětství paní Ottové u nás neví skoro nikdo. „Je to jednak tím, že se u nás o těchto věcech za minulého režimu většinou mlčelo, a pak také tím, že sami lidé, kteří podobné trauma zažili, o tom obvykle mluví neradi,“ vysvětluje.
Paní Ottová, které je dnes šestašedesát let, se sama o svém příběhu dozvídala jen po částech. V posledních letech se snaží aktivně působit tak, aby se na zločiny nacismu a utrpení obětí nezapomnělo. Dnes pracuje mimo jiné jako tajemnice okresní organizace Svazu bojovníků za svobodu a jako koordinátorka projektu Živá paměť.
Paní Ottová, když jsem se dozvěděl o vašem osudu, překvapilo mě to. Netušil jsem, že jsou i u nás lidé s takovými zážitky.
„Do roku 1989 se tady o tom nemluvilo. Aniž bych chtěla někoho urazit, musím říct, že za komunismu tady byl stále takový skrytý, ale velký antisemitismus. Ani já jsem o tom moc nevěděla. Ano, na mamince, které odešlo pět sester do koncentráku a do plynu, jsem vždycky v září, když bylo výročí těch transportů, viděla, že je smutná a pláče. Jinak jsem o tom skoro nic nevěděla. Jako dítěti mě to celé moc nedocházelo. O všem jsem se dozvídala postupně, ze střípků jsem si skládala celou mozaiku.“
MILUŠKA OTTOVÁ
- narodila se v Ostravě v srpnu roku 1943 ve smíšené česko-židovské rodině
- od podzimu roku 1943 do května 1945 ji ukrývala venkovská rodina před nacisty
- od roku 1945 do roku 1977 žila v Jeseníku, od té doby v Olomouci
- pracovala mimo jiné jako knihkupec a průvodce v jeskyních
- dnes je v důchodu, je okresní tajemnicí Svazu bojovníků za svobodu a koordinátorkou projektu Živá paměť
Kdy jste se o tom všem dozvěděla víc?
„Souvisí to se zákonem o odškodnění obětí nacismu. Když ten zákon v roce 2001 vyšel, nejdřív jsme se o to vůbec nezajímaly, nechtěly jsme se o žádné odškodnění hlásit. S mou sestrou se ale dala tehdy do řeči paní Eva Benešová ze Svazu bojovníků za svobodu. Podle jména Ruth, které měla moje sestra jako lékařka na dveřích, ta paní poznala, že je Ruth ze židovské rodiny. Tehdy se jí ptala, proč se k tomu nehlásíme. Máte nárok na odškodnění, říkala nám. My jsme byly ukrývané děti, táta byl zase zavřený v pracovním táboře v Bystřici u Benešova. Tam s ním byl tehdy například i budoucí herec Miloš Kopecký nebo operní zpěvák Jára Pospíšil. Paní Benešová nám vysvětlila, že i my jako ukrývané děti na odškodnění máme nárok. Tatínek se sice čilil, že proč by měli odškodňovat nás dvě, když jsme nijak nebojovaly a jen se ukrývaly, nicméně to perzekuce byla, a to z rasových důvodů.“
Váš osud je asi poměrně ojedinělý, že?
„O nás nikdo moc nevěděl. Jsou tady samozřejmě lidé, kteří byli zavření v koncentráku, jsou tu někdejší členové Obrany národa a dalších odbojových organizací. Jestli bylo takových ukrývaných dětí jako jsme my dvě víc, to nevím. On o tom opravdu nikdo moc nemluví, v lidech zůstává i po tak dlouhé době strach.“
Jak se to vlastně tehdy za protektorátu odehrálo?
„Moje maminka byla židovka, táta Čech. Ačkoliv na něj tlačili, aby se jí zřekl, on byl statečný a čestný a neudělal to, na rozdíl od leckterých jiných. Ze začátku se i v protektorátu dalo nějak přežívat. Postupně se ovšem situace zhoršovala, stále častěji lidem z okolí začaly chodit výzvy k nástupu do transportu. Tatínek se ale o nás postaral. Ještě o něco dříve našim rodičům jedni lidé z Trojanovic nabídli, že kdyby se něco vážného dělo, může se na ně obrátit. Tatínek tu nabídku využil a poprosil je, aby se o mě a mou sestru postarali. Mamince zase našel úkryt u jednoho českého lékaře v nemocnici v Ostravě na Fifejdách. Tam pomáhala jako sanitárka a taky podstoupila několik operací. Otce potom sebrali a chtěli po něm, aby prozradil, kde jsme. To on neudělal, a tak skončil v táboře v Bystřici u Benešova. Říkal, že ho bili, že to bylo tvrdé, ale neřekl jim, kde jsme.“
Pro ty, kteří vás ukrývali, to muselo být taky náročné.
„Kdyby na to někdo přišel, tak by do plynu šla i celá ta rodina, která nás kryla. To byli tak čestní lidé, a přitom jim za minulého režimu myslím nikdo ani oficiálně nepoděkoval. Dnes mají aspoň v Ostravě na Židovské obci pamětní desku a v Praze je za ně vysazený strom. Byla to česká rodina, Šmajstrlovi. Dnes už samozřejmě nežijí, ale když to ještě šlo, před řadou let, jela jsem tam za nimi na návštěvu.“
Neměli jste doklady, maminka také ne, to znamená, že vás nikdo nesměl vidět. Riziko to bylo veliké.
„To ano, naštěstí nás nikdo neprozradil. Je to zázrak, že žijeme. Třeba o mamince, která se skrývala v nemocnici, to věděly údajně i některé německé zaměstnankyně a neprozradily jí. Přitom nás chtěla udat třeba domovnice z domu, kde jsme v Ostravě bydleli, zavolala na nás strážníky, ti nás děti ale tehdy naštěstí odmítli zatknout. To bylo těsně předtím, než nás tatínek odvezl do těch Trojanovic. Dokonce nás odmítl skrývat i můj dědeček, otec mého tatínka. Řekl tehdy prý mamince, že žádné židovské děti on schovávat nebude. Zato prý chtěl kožich, který měla maminka na sobě.“
Říkala jste, že maminka vám o tom všem moc nevyprávěla…
„Je to tak. Teprve dnes bych se na všechno chtěla vyptat, ale to už nejde. Moje sestra, která je starší, a tak si z toho leccos pamatuje, o tom taky nechtěla nikdy moc mluvit. V Ostravě mám ještě bratrance, který přežil Osvětim, aspoň od něj se něco dozvídám. Něco málo se v naší rodině sice říkalo, ale jinak o tom opravdu každý spíš mlčel. Víc jsem se dozvěděla, když jsem se přihlásila do Židovské obce. A taky mi hodně pomohla manželka mého bratrance z Ostravy, která má celou kartotéku ostravských židovských rodin. Na odkrývání těch osudů se stále ještě pracuje, je to složité a smutné.“
A jak jste se tedy dozvěděla o vašich osudech, když vy sama jste byla natolik malá, že si z toho asi mnoho nepamatujete?
„Já jsem si skládala takovou mozaiku nejdřív hlavně z toho, co jsem kolem sebe doma slyšela. Později jsem se vyptávala sestry. Ona o tom mluvit nechtěla, měla strach, ale jednou za čas mi přece jenom něco řekla. Víte, sestra s tím už nechce mít nic společného, ten strach v ní zůstal i po takové době. Představte si, že ona tehdy byla asi desetileté dítě, zůstala bez rodičů v cizím prostředí a dostala na starosti úplně malou sestru. Rodiče jsme neměli, máma ukrytá, táta v pracovním táboře. Dva roky se o mě musela starat. Když skončila válka, naštěstí jsme se pak všichni čtyři sešli.“
Znáte někoho dalšího, kdo by měl podobné osudy?
„On vám to nikdo takhle otevřeně nebude povídat, jsou to hodně intimní věci. Ono to v lidech zůstalo, poznamenalo je to. Každý má ten pohnutý osud nějak v sobě a já se raději moc neptám. Spíš se snažím lidem pomáhat, proto dělám to, co dělám. Mám tady kolem sebe lidi, kteří prodělali hodně těžké věci, a tak se snažím dělat pro ně něco dobrého. Řekla bych, že v těch lidech zůstala určitá opatrnost, nikdy totiž nevíte, s kým máte tu čest. Když jsem ještě bydlela s rodiči, byli jsme hodně vázáni na sebe navzájem a vůči okolí jsme se moc neotevírali. To až když jsem se přestěhovala do Olomouce, žila jsem takovým otevřenějším životem. Manžel mě ale stejně i tehdy varoval, ať radši nikde moc neříkám, kdo jsem.“
Za minulého režimu se tedy o vaše zážitky nikdo nezajímal?
„Ne, nic se nepřipomínalo. Žili jsme celkem normálně, nikdo to s námi neřešil. Občas někde někdo plácnul, že jsem židule, ale jinak nic. On ten minulý režim byl také antisemitský, i když se to otevřeně neříkalo. Ostatně, i členkou Židovské obce v Olomouci jsem se stala až díky dceři, která se pídila po tom, proč vlastně nemáme na svátek pesach, což je významný svátek v období křesťanských velikonoc, doma macesy, tedy nekvašený chléb. Zavolala jsem tenkrát na židovskou obec, jestli se to u nich dá koupit, oni mě pozvali, ať přijdu, a už to bylo… Odkrývání karet, taková ta otevřená atmosféra, to vše přišlo opravdu až po roce 1989.“
A jak jste se dostala k práci ve Svazu bojovníků za svobodu?
„Když jsem měla žádat o to už zmiňované odškodnění, musela jsem jít i na Svaz bojovníků za svobodu. Tehdy, když jsem se tu hlásila, mi navrhli, že až budu v důchodu, mohla bych se tu někdy stavit, přijít se podívat. A tak jsem sem začala chodit, postupně jsem starším bratrům a sestrám pomáhala s různými administrativními záležitostmi, pak jsem dostala na starosti místní organizaci na Lazcích a dnes jsem okresní tajemnicí. A dnes to vnímám tak, že je dobré tohle dělat, že je potřeba, aby se Svaz bojovníků nějak zviditelňoval. Lidé nám už dnes vzhledem k věku odchází. Víte, v roce 1945 nás tady v rámci okresu Olomouc bylo asi šest tisíc, dnes je tu přesně 187 lidí, pamětníků a účastníků odboje či obětí nacistického pronásledování.“
ČESKÝ SVAZ BOJOVNÍKŮ ZA SVOBODU
– organizace, která sdružuje účastníky národního boje za osvobození ve druhé světové válce a pozůstalé po nich. Členy jsou bývalí političtí vězni, účastníci odboje a partyzánského hnutí i účastníci povstání z května roku 1945. V současnosti sdružuje přibližně deset tisíc členů a je největší z několika tuzemských organizací sdružujících bývalé odbojáře.
ŽIVÁ PAMĚŤ
– obecně prospěšná společnost založená roku 2003. V průběhu procesu odškodnění za nucené a otrocké práce během 2. světové války zaslalo přes 120 tisíc osob Kanceláři pro oběti nacismu spolu s žádostmi také doklady o perzekuci za války. Vznikla tak unikátní sbírka dokladů, fotografií a osobních výpovědí. Právě kvůli zachování tohoto jedinečného archivu založili pracovníci Kanceláře pro oběti nacismu společnost Živá paměť. Ta navíc v konkrétních případech pomáhá obětem perzekuce, zprostředkovává i pomoc dobrovolníků z řad německé mládeže.