Passingerův mlýn nebo také dříve Kamenný mlýn, se ve středověku původně nacházel na pravém břehu takzvané „Malé Moravy“, tekoucí od Hejčína, poblíž Dolní brány. Ležel na vnějším břehu mlýnského náhonu, ale za městskou hradbou uvnitř města, v místech vpravo od vyústění dnešní Lafayettovy ulice do ulice Mlýnské. Zde stál až do stavby barokní tereziánské pevnosti, kdy byl přenesen na druhý břeh mlýnského náhonu. Jeho název se poprvé objevuje na začátku 14. století a přežil až do druhé poloviny 19. století, kdy se po svém novém majiteli začíná nazývat „Passingerův.“
Mlynář Peczold šidil zákazníky
První písemnou zprávu o „Kamenném mlýně“ máme z roku 1321 v listině pojednávající „o mostu přes příkop…, v blízkosti takzvaného Kamenného mlýnu…“. Další konkrétní písemný doklad pochází z roku 1355. Hovoří se zde o jistém Peczoldovi, který …nespravedlivě lidem odměřoval obilí… V tomto pramenu se poprvé objevuje německý název mlýna „Steinmühl“. A konečně do třetice je zmínka o tomto mlýně v listině z roku 1402. Prvního historicky doložitelného a ověřitelného majitele Kamenného mlýna máme až z roku 1435. Jednalo se o Martina Graplera. Zajímavá je písemná zmínka, datovaná dnem 8. října 1436, podle které „městský písař Mikuláš Fenix prodal Mikuláši Mlynáři na Graplerově mlýně a jeho zeti blíže neurčený mlýn…“. Vzhledem k tomu, že se nemohlo jednat o žádnou jinou budovu než Kamenný mlýn, což dokládají i mladší prameny, můžeme považovat tyto dva zmíněné mlýny za totožné. Až do roku 1443 pak mlýn spravoval Hanuš Weigl a v témže roce s lázní (lazebnou), jej získal Melichar (Melchior). Poté mlýn přešel do držení vyškovského hejtmana Marka z Bučic, který ho 26. listopadu 1482 prodal i s lázní a loukou u Horky olomoucké městské radě, a to za 250 hřiven grošů. Od tohoto roku spravovalo mlýn město ve vlastní režii a pronajímalo jej jednotlivým mlynářům za příslušnou roční činži. V roce 1487 zde máme doloženého mlynáře Hanuše. První zpráva o výši nájmu existuje až z roku 1513, kdy činil 105 zlatých.
Voda z náhonu ohrozila městské hradby
Pokud se týká zařízení mlýna v 16. století, nemáme o něm a ani o počtu mlýnských složení žádné zprávy. Víme pouze, že již v roce 1547 byla u mlýna před Dolní bránou zřízena vodárna, odkud se pak vedla voda na Michalský vrch a odtud náhonem do olomouckých kašen. Je také známo, že roku 1584 způsobila voda v mlýnském náhonu značné škody na městských hradbách, stejně jako i na cestě vedoucí kolem města. Městský stavební úřad proto dostal příkaz tyto škody odstranit.
V 17. století máme doloženy další majitele mlýna. Od roku 1619 patřil do majetku mlynáře Tomana, roku 1635 Jiřímu Martiškovi, který jej vlastnil až do roku 1655. Z technického vybavení mlýna můžeme z pramenů vyčíst, že měl pět složení, ale v letech 1620–1699 byl jejich počet postupně zvyšován až na osm. Za třicetileté války nebyl Kamenný mlýn zničen, protože ležel uvnitř hradeb. Mlýn ale trpěl nedostatkem vody, kterou císařští při obléhání města odvedli z mlýnského náhonu, aby se ve městě nemohlo mlít.
O mlýn se staral i velitel pevnosti
Zajímavý zápis nacházíme v pramenech z roku 1655, kdy abatyše kláštera sv. Kláry žádala městskou radu, aby ještě Jiřímu Martínkovi, mlynáři z Kamenného mlýna, povolila postavit nový mlýn na Lazcích… Této žádosti z pochopitelných konkurenčních důvodů město nevyhovělo. K velké opravě mlýna, který byl po válečných útrapách třicetileté války značně zchátralý, došlo v roce 1655. Po této opravě měl šest mlýnských složení, z toho čtyři na mouku a po jednom na krupici a na proso. V roce 1696 bylo strojové zařízení rozšířeno o sedm složení. Z dalších uživatelů můžeme zmínit v letech 1675–1679 mlynáře Michala Safrana a v roce 1679 Kristiana Grosse, do roku 1687 zde byl mlynářem opět Michal Safran. V letech 1688 až 1693 zde hospodařil Jan Václav Gartner, který v uvedeném roce také mlýn opravil. Roku 1693 získal mlýn Vilém Tassel a držel ho do roku 1703. Jeho nástupcem se stal v letech 1704–1725 Kristian Axman. V roce 1726 byl mlýn dán do užívání manželům Janu a Marii Janotikovým, kteří jej spravovali až do poloviny 18. století.
Od roku 1729 bylo mlynáři povoleno mlít ve mlýně pivní slad. Příjmy z mlýna, který byl největší ze všech podobných olomouckých zařízení, činily v roce 1710 kolem 800 zlatých, v roce 1730 už 1300 zlatých. K tomuto datu měl mlýn v přední budově sedm složení, na druhé straně náhonu dvě složení pravděpodobně pro provoz olomouckých kašen.
Přestože byl mlýn roku 1745 řádně obnoven, nebyl od roku 1750 v provozu, čímž vznikala na jeho zařízení značná škoda. Tuto skutečnost kritizoval v roce 1753 radní Rosenberg, když žádal o uhrazení této škody. Nově opravený mlýn však svému účelu dlouho nesloužil a za pruského obležení města roku 1758 vyhořel. K jeho obnovení byla založena městská komise, která pracovala již od roku 1759, a to za účasti velitele pevnosti Olomouc, generála Rochepina. Ten měl značné požadavky na znovuobnovení budovy mlýna a jeho vybavení. Žádal mimo jiné, aby byl mlýn vystavěn zděný a aby každé ze šesti složení bylo umístěno ve zvláštní místnosti. Dále požadoval, aby se zde pamatovalo na zřízení několika sýpek a například zděný práh.
Mlynář musel být vstřícný
Dne 16. února 1760 pak přenechalo město zbytky mlýna Janu Jiřímu Friementovi a to s podmínkou, že vystaví nový mlýn v hodnotě 4000 zlatých a po jeho uvedení do chodu bude platit nájem ve výši 1000 zlatých ročně. Mlýn byl skutečně vystavěn již na druhé straně mlýnského náhonu se šesti složeními a v roce 1763 ho převzal Friemelův syn Augustin. Měl jej v nájmu deset let, protože dalšího nájemce máme doloženého až v roce 1777. Stal se jím Jan Lindtner z Dolan, který mlýn v roce 1790 předal za nemalý finanční obnos Viktoru Lachníkovi. Po jeho smrti, roku 1800, převzala mlýn Lachníkova manželka Anna, která ho roku 1801 odstoupila své dceři Kateřině a jejímu muži Engelbertu Pulkertovi, jenž zde roku 1802 zřídil sedmé, takzvané prosné složení. Kateřina, dcera Jana Friemla, vdova po mlynáři Trautmannovi, sice mlýn odstoupila svému muži Engelbertu Pulkertovi v roce 1802, ale po jeho smrti roku 1811 mlýn připadl zpět na ni. V roce 1812 ho propachtovala na rok Martinu Sedláčkovi a konečně 12. listopadu 1826 jej přenechala i se šesti složeními svému synovi Augustinu Pulkertovi za 25000 zlatých a činži 1000 zlatých. Augustin mlýn již 5. července 1827 přenechal za stejných podmínek svému bratru Engelbertu Pulkertovi, který byl majitelem mlýna ještě v roce 1841, kdy platil za šest složení 1000 zlatých nájmu. Víme, že se musel při své práci řídit protokolem z roku 1759, který se týkal udržování mlýna, čištění mlýnského náhonu a jiných, s provozem mlýna souvisejících věcí.
V roce 1841 si město ještě navíc vyhradilo od mlynáře podporu olomouckému obyvatelstvu, což v praxi znamenalo vycházet vstříc městským pekařům a měšťanskému pivovaru ve šrotování sladu. V pronájmu zůstal mlýn rodině Pulkertů i v dalších letech, protože v roce 1861 byli jeho uživateli bratři Mořic a Maxmilián Pulkertovi, Maxmilián i následně v roce 1873. Smlouvou mezi sourozenci ze dne 28. července 1875 přešlo vlastnické právo na Mořice Passingera za 85 000 zlatých. Povinnosti uživatele mlýna byly stanoveny předpisy ze dne 7. srpna 1880. Dne 16. února 1882 přenechal Mořic polovinu mlýna k užívání Johannu Passingerovi, což bylo potvrzeno smlouvou ze dne 25. července 1895. Podle zápisu ve „Vodní knize města Olomouce“, údajně založené roku 1881, příslušelo Passingerům vodní právo na dvě vodní kola o šíři náhonu 1,66 metru a 1,96 metru a dva jalové odpady. Dne 29. července 1880 se konalo jednání o výměně vodních kol za turbínu systému Knap při výkonu 1000/2400 litrů vody za sekundu a to při spádu 2200 milimetrů. Výkon turbíny při plné vodní síle byl 59 HP. Výkon turbíny však nebyl používán pouze pro mletí, ale také pro výrobu elektrického proudu, který firma dodávala po schválení městskou radou ze dne 19. září 1888 městskému divadlu a řadě soukromníků. Vlastní mletí se provádělo v parním mlýně, na který byl vodní mlýn upraven kolem roku 1880.
Dnes jsou tu kanceláře a restaurace
Odevzdávací listinou ze dne 22. května 1923 se stali uživateli mlýna Hans a Fritz Passingerovi. Další listinou ze dne 15. listopadu 1938 přešla polovina mlýna na Hanuše Passingera a druhá polovina na Elvíru Passingerovou a Bedřicha Passingera.
Kupní smlouvou ze dne 25. června 1941 pak přešlo celé uživatelské právo mlýna v hodnotě 450 000 korun na město Olomouc, a mlýn tak převzala společnost Mährische Mühlwerke.
Po znárodnění byl mlýn dne 18. března 1949 smluvně převeden ve prospěch Severomoravských mlýnů a v jeho zastoupení pak na Severomoravské pekárny a cukrárny národní podnik, závod 6, Olomouc. Dnes je budova bývalého mlýna v soukromém vlastnictví. Nachází se zde restaurační zařízení, sklady a správní kanceláře celé řady olomouckých firem.
Karel Žurek, Olomouc