Významné místo už od 13. století
První zmínky o proboštovi, po děkanovi druhém nejvýznamnějším hodnostáři olomoucké metropolitní kapituly, který zastával funkci správce hospodářských záležitostí, pochází z roku 1207. Kapitulní proboštství se již v raném středověku nalézalo na nynějším známém místě současných rektorátních budov UP v dnešní Křížkovského ulici, původně za ženským augustiniánským klášterem, který byl založen v roce 1364 a jehož kurátorem byl právě kapitulní probošt. Mezi nejvýznamnější a také nejznámější olomoucké probošty vrcholného středověku patřil bezpochyby Augustin Kasenbrot, který užíval rovněž humanistický pseudonym Augustin Olomucensis. Za jeho funkčního období probošta, v letech 1506–1513, byla původní, nám však neznámá budova proboštství přestavěna na reprezentativní palác s cenným mobiliářem, obsahujícím mimo jiné sbírku antických památek. K dalším stavebním pracím došlo za jeho nástupců v roce 1619, kdy byly budovy proboštství manýristicky upravovány.
Proboštství utrpělo za třicetileté války
Z archivních pramenů víme, že tento objekt byl i v pozdějších dobách několikrát přestavován a jeho nynější podoba pochází v jádru z prvního desetiletí 18. století. Za třicetileté války byly budovy proboštství z velké části poničeny a patrně jako první bylo po skončení válečných útrap obnoveno pravé uliční křídlo a po něm v roce 1678 hlavní uliční křídlo K historii rektorátu olom Pro Olomouc, univerzitní město s druhou nejstarší vysokou školou v našich zemích, má mimořádný význam historie budov, ve který škola sídlí. Jistě není od věci si připomenout například stavební historii budovy nynějšího rektorátu UP nacházející se v Křížkovského ulici. Rozlehlý komplex původně církevních budov patřil do majetku významného olomouckého církevního hodnostáře – probošta. Karel František Töpper (též Teper, Tepper) ovšem i česky Hrnčíř, jak je rovněž v pramenech zmiňováno, byl český freskař přelomu 17. a počátku 18. století. Je v dějinách výtvarného umění znám výmalbou stropu a klenby prelatury cisterciáckého kláštera ve Žďáru nad Sázavou z roku 1734. Nepatří sice mezi špičkové umělce své doby, ale v kontextu kulturně historickém, ve spolupráci se zadavateli prací, stavebníky a v neposlední řadě mecenáši staveb, se k jeho osobě váže celá řada zdařilých děl. Víme dále, že dne 30. ledna 1715 byl přijat za měšťana ve Valašském Meziříčí, kde si za 440 zlatých a 40 krejcarů koupil dům, dnes s číslem popisným 150. Většinu svého díla tak vytvořil v blízkém okolí svého působiště, pronikl však i na jižní a střední Moravu. Jeho dílem jsou vedle zmíněné práce ve Žďáru nad Sázavou fresky v jezuitském kostele sv. Ignáce v Jihlavě (1717), kostele sv. Mikuláše v Humpolci (asi 1727), kostele sv. Barbory v Polné (asi 1727) a kapli sv. Antonína v Ronově (1730). Dále jeho uměleckou činnost známe z kostela sv. Markéty v Jaroměřicích nad Rokytnou a cisterciáckého kláštera na Velehradě (sala terrena). Zemřel ve Valašském Meziříčí dne 14. října 1738 a byl pohřben na hřbitově kostela Nejsvětější Trojice. s monumentálním sloupovým portálem. Ve stejné době vzniklo i jádro západního dvorního křídla s pozoruhodným barokním portálem, zhotoveným kameníkem, který snad pocházel z okruhu řemeslníků činných na biskupských a klášterních stavbách, spojovaných s osobností věhlasného císařského architekta G. P. Tencally. Nejstarší podoba proboštství, ještě před raně barokní přestavbou, realizovanou kolem roku 1684, je zachycena na mědirytině „Univerzitní teze“ z roku 1676, která znázorňuje vedutu olomouckého Předhradí s hořící, takzvanou Novou bránou, zapálenou bleskem dne 27. dubna 1675. O stavebníkovi průčelního křídla budovy proboštství se dozvídáme více informací z archiválií a rovněž ze vstupního portálu s erbem. Na základě použitého tvarosloví lze vznik raně barokního portálu zařadit do poslední třetiny 17. století. Nad portálem je osazen erb kapitulního děkana Jana Františka, svobodného pána Poppena, který dal toto křídlo postavit, a to v době, kdy zde přechodně žil, protože sídlo kapitulního děkana bylo tehdy, vlivem škod, způsobených švédskými vojsky za třicetileté války, neobyvatelné. Je dále pravděpodobné, že kolem roku 1678 vzniklo průčelní křídlo objektu se vstupním portálem.
Karel František Töpper (též Teper, Tepper) ovšem i česky Hrnčíř, jak je rovněž v pramenech zmiňováno, byl český freskař přelomu 17. a počátku 18. století. Je v dějinách výtvarného umění znám výmalbou stropu a klenby prelatury cisterciáckého kláštera ve Žďáru nad Sázavou z roku 1734. Nepatří sice mezi špičkové umělce své doby, ale v kontextu kulturně historickém, ve spolupráci se zadavateli prací, stavebníky a v neposlední řadě mecenáši staveb, se k jeho osobě váže celá řada zdařilých děl. Víme dále, že dne 30. ledna 1715 byl přijat za měšťana ve Valašském Meziříčí, kde si za 440 zlatých a 40 krejcarů koupil dům, dnes s číslem popisným 150. Většinu svého díla tak vytvořil v blízkém okolí svého působiště, pronikl však i na jižní a střední Moravu. Jeho dílem jsou vedle zmíněné práce ve Žďáru nad Sázavou fresky v jezuitském kostele sv. Ignáce v Jihlavě (1717), kostele sv. Mikuláše v Humpolci (asi 1727), kostele sv. Barbory v Polné (asi 1727) a kapli sv. Antonína v Ronově (1730). Dále jeho uměleckou činnost známe z kostela sv. Markéty v Jaroměřicích nad Rokytnou a cisterciáckého kláštera na Velehradě (sala terrena). Zemřel ve Valašském Meziříčí dne 14. října 1738 a byl pohřben na hřbitově kostela Nejsvětější Trojice.
Jižní křídlo na hradbách, dnes obrácené do parku, dal výrazně dobově barokně upravit František Ferdinand Oedt, který vykonával proboštský úřad od roku 1717 do roku 1730, kdy byl slavnostně zvolen kapitulním děkanem. Oedt, před zvolením do funkce probošta, zastával funkci olomouckého sídelního kanovníka, a to v letech 1711–1717. Obýval nedalekou rezidenci v Křížkovského ulici číslo 6. Za proboštství Františka Ferdinanda Oedta vznikl v jižním křídle reprezentativní sál, kolem roku 1730 vyzdobený nástropní freskou a figurálními ornamentálními štukami. Slavnostní sál v proboštské rezidenci dal Oedt upravit kolem roku 1729, kdy vznikla jeho necková klenba s ornamentální a figurální štukovou výzdobou. Osobu objednatele potvrzuje proboštův erb na nástropní malbě, k jejíž realizaci Oedt povolal velkomeziříčského malíře Karla Františka Töppera.
Motivem byly autorovi antické dějiny. Nástropní malba představuje římského vojevůdce Coroliana před branami Říma. Rod olomouckého kanovníka Schneeburga náležel ke staré tyrolské šlechtě a jeho jméno znělo původně Schneeberger. Víme, že 16. října 1555 byl Hansi Schneebergerovi jeho erb rozmnožen a že Rupert Schneeberger obdržel dne 3. března 1581 povolení postavit si u Milsu šlechtické sídlo a nazývat se odtud „von und zu Schneeburg“, jakož i svobodným pánem dědičných rakouských zemí s predikátem „zu Salthus und Platten“. Toto privilegium bylo dne 31. srpna 1664 potvrzeno Johannu Wolfgangovi ze Schneeburgu. Obraz zachycuje okamžik příjezdu římských žen v čele s Corialovou matkou Voluminou, klečící před ním a jeho manželkou Venturiou, stojící za ním. Umělec malbu signoval na obojku psa písmeny: C.F.A.T.
Rezidenci upravili i romantici 19. století
Z archivních pramenů dále víme, že v období baroka byla rezidence probošta od roku 1711 do roku 1716 sídlem Viléma Alberta, hraběte Kolovrata z Libštejna, a od roku 1717 do roku 1730 již zmíněného Františka Ferdinanda, hraběte Oedta. Následně v letech 1741–1748 zde žil Otto Honorius, hrabě Eckg, a v letech 1748- 1752 Karel Josef, hrabě Martinic. Archivy nám ale dále umožňují poznat historii budov nynějšího rektorátu UP i na konci 19. a v první třetině 20. století. Za probošta Viléma Schneeburga, v roce 1874, jak dokládá proboštův erb v tympanonu vstupu do budovy, bylo toto křídlo výrazně přestavěno v duchu dobového historismu.
Rod olomouckého kanovníka Schneeburga náležel ke staré tyrolské šlechtě a jeho jméno znělo původně Schneeberger. Víme, že 16. října 1555 byl Hansi Schneebergerovi jeho erb rozmnožen a že Rupert Schneeberger obdržel dne 3. března 1581 povolení postavit si u Milsu šlechtické sídlo a nazývat se odtud „von und zu Schneeburg“, jakož i svobodným pánem dědičných rakouských zemí s predikátem „zu Salthus und Platten“. Toto privilegium bylo dne 31. srpna 1664 potvrzeno Johannu Wolfgangovi ze Schneeburgu.
Ve stavebních pracích budov proboštství bylo pokračováno i v následujících letech. V roce 1898 provedl renovaci fasád významný olomoucký stavitel Franz Langer, známý stavbou řady romantizujících staveb ve městě a mimo jiné i vlastní rodinné reprezentativní vily na nynější třídě Svornosti. V roce 1908 navrhl stavitel Jan Hublík ve východním křídle nové schodiště a nový vstup, situovaný z průčelí jižního křídla s doposud dochovanou vysunutou litinovou stříškou. Stavebníkem této stavební fáze rektorátní budovy se stal hrabě Potulický. Na úpravě rezidence se tento šlechtic s přestávkami podílel až do roku 1929. V roce 1933 provedl olomoucký stavitel Macharáček další z oprav všech fasád proboštství. Univerzita získala původně církevní budovy olomouckého proboštství po roce 1948. Prostory a sály těchto historických budov včetně rozsáhlých zahrad, nacházejících se na hradebních parkánech, se staly základem pro vznik novodobých dějin vysokého školství v Olomouci.
PhDr. Karel Žurek, Olomouc