Narodil jste se v Praze, žijete celý život v Ostravě, ale už řadu let působíte v Olomouci. Kde se cítíte být doma?
Cítím se být Ostravákem, přestože už pětadvacet let jezdím, jak já říkám, „jako na montáže“. Doma jsem v Ostravě u rodiny pouze na sobotu a neděli, pokud se zadaří. Původně jsem vozil rodinu s sebou, ale pak žena řekla: Dost, dál už si jezdi sám!
Jak jste se dostal k divadlu?
Já jsem divadelník celý život, oba mí rodiče byli v divadle, stejně jako skoro celá naše rozvětvená rodina tetiček, strýčků a podobně. Už odmalička jsem v divadle tzv. statoval, pak jsem byl v dětském pěveckém sboru a tak dále. Miloval jsem to prostředí, takže ze základní školy jsem se šel učit do divadla jako elektrikář. Pak jsem pracoval jako osvětlovač, zvukař a podobně. Později jsem si udělal večerně střední školu – elektrotechnickou průmyslovku, abych mohl dělat mistra. Ještě než jsem ji skončil, už v roce 1975 mi tehdejší ředitel olomouckého divadla Svetozar Vítek nabízel místo tady v Olomouci. Dal jsem v Ostravě výpověď, ale oni ji přebili vyšší kartou, nabídli mi místo vedoucího technického provozu, tak jsem zůstal v Ostravě. Další nabídka do Olomouce přišla v roce 1980.
Přemýšlel jste o ní dlouho?
Samozřejmě jsme se ženou řešili, jestli jít do Olomouce nebo ne, protože jsme bydleli v Ostravě, měl jsem tři děti. Ale žena řekla: Běž, ty bez divadla nebudeš šťastný. Mohl jsem v rámci své elektroprofese dělat kdekoli, a dokonce už jsem jednal s jednou stavební firmou, ale nakonec jsem do Olomouce šel. Byl jsem tu do roku 1985, kdy mě zase přetáhlo Brno. Tak jsem přestěhoval celou rodinu z Olomouce do Brna, ale nebyli jsme tam šťastní. Takže v roce 1990, kdy byl vypsán konkurz na ředitele Slezského divadla v Opavě, jsem se přihlásil. Podařilo se mi jej vyhrát, ale když jsem přišel, budova divadla byla ve strašném stavu, připravena na rekonstrukci a na účtu nebyl ani halíř. Byl to můj největší životní zážitek, jak jsme sháněli peníze, kde se dalo. Nakonec se podařilo opavské divadlo zrekonstruovat, takže ta opravená budova v Opavě je takové moje dítě. Pak jsem chvíli působil ve Státní opeře Praha, a když v roce 1996 vypsalo olomoucké divadlo konkurz na ředitele, vzal jsem to čistě jenom z toho důvodu, že je to blíž do Ostravy a líp se odsud dojíždí.
Jste tu tedy od července 1996 a koncem roku odcházíte, co vás k tomu vede?
Příští rok mi bude 65 let, už přesluhuju, mnohdy jsem opravdu velmi unaven. Funkce ředitele divadla má daleko do funkce pouze reprezentační, spíše je to velmi pracovně vytížená funkce. Také si myslím, že mladší ředitel přinese divadlu nové projekty, nápady a řešení. Před časem jsem si řekl, že dokud nebude divadlo po stavebních úpravách pohromadě, tak nemůžu odejít. Teď už celkem je, byť jsou tu mnohé úkoly, které je potřeba dořešit. Také jsem ale slíbil, že pokud si to bude nový ředitel přát, tak s ním tady ještě nějaký čas vydržím. Pokud ne, tak 31. 12. končím.
Ve funkci ředitele jste tedy třináct let, co považujete za svůj největší úspěch?
Je jich několik, ale nemůžu říct, že jsou to jen moje úspěchy, protože ředitel nezmůže bez svých podřízených nic. V divadle není nejdůležitější ředitel, ale divák. Mým cílem proto je a vždycky bylo dělat vše pro diváka. Jeden z velkých projektů, který se opravdu podařil, je festival Divadelní Flora, který má za sebou už třináct ročníků. Přímo neuvěřitelné je, že festival nefinancuje ani divadlo, ani město Olomouc, ale že je celý zajištěn sponzorsky. Jen pro zajímavost, letošní ročník měl rozpočet několik milionů korun a všechno z příspěvků.
Co kromě Divadelní Flory lze považovat za váš další úspěch?
Další projekt, který mě těší, že byl dotažen, je baletní studio, které jsme založili spolu s Jitkou Weiermüllerovou a Robertem Baloghem. Je to občanské sdružení, které sice s divadlem nemá na prvý pohled nic společného, pouze jsme studio zaštítili jménem Moravského divadla Olomouc, ale poskytujeme jim často baletní sál k práci a umožňujeme jim vystupovat v divadle s jejich představeními. Samozřejmě mě těší úspěchy, že děti vyhrály soutěže v Hollywoodu a podobně, ale důležité je, že je tady vůbec ta možnost, aby děti chodily do baletu, aby vedle pohybu poslouchaly také hudbu a ta jim něco řekla. To je velmi pozitivní a opravdu mě to těší. Mají neustále plno.
Za vašeho vedení se také podařilo dosáhnout rozsáhlé rekonstrukce budovy divadla, to je určitě taky úspěch...
Určitě, jsem moc rád, že se mi povedlo dotáhnout rekonstrukci zázemí pro pracovníky divadla, protože ta budova z roku 1928 byla strašně vybydlená a zanedbaná. Teď je tu konečně slušné a důstojné pracovní prostředí. I když je tady toho ještě třeba hodně udělat, protože ta prvá, starší budova má 180 let a také potřebuje různé opravy.
Co se vám naopak nepodařilo z vašich plánů zrealizovat?
Já jsem většinou realista, takže i se svými plány se držím při zemi. Pokud se něco nepodaří, tak hledám jiné způsoby řešení. Jedna taková věc mě ale mrzí – v roce 1993 vyhořely do základu divadelní dílny, které byly na místě dnešní nové budovy Okresního archivu. A mně se nepodařilo přesvědčit svého zřizovatele, aby divadlo dostalo jiný adekvátní prostor, kde vyrábět dekorace, takže od toho roku pro výrobu využíváme prostor našich garáží. Například stolařské práce musíme zadávat, protože na tuto dílnu už vůbec nemáme prostory. Měli jsme takový plán zřídit dílny v Hodolanském divadle, které už řadu let stojí jako hruška v poli, ale tomuto návrhu se nedostalo sluchu.
Hodolanské divadlo je vůbec takový jeden velký dluh...
Když jsem v tom roce 1996 do divadla nastoupil, bylo zrovna čerstvě zavřeno a já jsem velice usiloval o to, aby se z něj udělala stagiona. To je divadelní budova, která má veškeré vybavení kromě svého souboru. Jednak bychom tam mohli my odehrát svoje představení, ale také by tam mohly vystupovat všechny hostující soubory. Tehdy se mi podařilo přesvědčit radu města a dostal jsem v roce 1997 na rekonstrukci pět milionů. Začala úprava, udělala se tam nová elektroinstalace a topení, ale do toho přišly povodně a všechny volné peníze, které nebyly proinvestované, se stáhly. A další politická reprezentace už tento projekt stopla úplně. Neujaly se tam ani experimentální scény – Studio hořící žirafy a Tramtarie, protože pro studenty je to příliš daleko.
Mohlo by tohle být jeden z úkolů, který by měl řešit váš nástupce?
Určité plány už jsou nyní, na stole již leží první návrh. Počítá s tím, že vznikne takzvané multifunkční centrum, kde by mimo jiné byl vybavený divadelní sál se zázemím. Tam by se dala přesunout naše představení pro děti, některá představení například činoherního souboru, hostujících souborů, nebo by se to dalo využívat na lukrativní pronájmy, jako jsou různé koncerty a podobně. Tím by se nám tady v divadelní budově na náměstí hodně rozvázaly ruce, protože máme jen jedno jeviště a třicet dní v měsíci nestačí všechny tyto aktivity pojmout. Nemusela by to být zrovna budova v Hodolanech, je to zcela jedno, potřebujeme jenom vybavené jeviště.
Odcházíte do důchodu takzvaně s čistým stolem, nebo po vás zůstanou vašemu nástupci další velké resty?
Odejít s čistým stolem, to bohužel v divadle nejde. Tady ta práce nekončí nikdy. Divadelní sezona 2009/2010 je v plném proudu a nová představení se studují s velkým předstihem. Divadlo má takové tři základní pilíře práce – umělecký, ekonomický a provozní, a proto jedno bez druhého dělat nejde a také nejde ani jeden z nich ukončit a začít od začátku znovu.
V které té oblasti to podle vás momentálně nejvíce pokulhává?
Myslím, že v té ekonomické, a to především kvůli krizi. Ty prognózy do budoucna jsou strašidelné a řešit je bude jistě obrovský problém. Pořád říkám, že se člověk nemá dívat přes plot, ale když se podíváte na okolní divadla, která mají stejně velký počet uměleckých souborů, stejný počet premiér a podobně, musím říct, že v Olomouci se už maximálně šetří. Proti naší roční dotaci má srovnatelná Plzeň nebo Ostrava či Brno daleko více finančních prostředků.
Příští rok čeká olomoucké divadlo nejen nový ředitel, ale také několik výročí. Jak se na ně připravujete?
Nový ředitel je v tuto dobu již znám a já mu přeji, aby se mu vše dařilo tak, aby diváci chodili z představení spokojeni. Pokud jde o tři významná výročí – uplyne 240 let od založení první stálé scény ve městě, známé divadlo „Nad masnými krámy“, 180 let oslaví historická budova divadla z roku 1830 a připomeneme si také 90. výročí českého divadla v Olomouci. Již více než rok se připravujeme na tato velká výročí. Divadlo připravuje mimo jiné almanach uplynulých deseti let a souběžně s ním chci vydat také já svoji vlastní knížku, která se bude jmenovat Historie budov olomouckého divadla. Budou tam všechny zajímavosti, týkající se budov a jejich technického i historického zázemí, které se mi podařilo zjistit během mého působení v Olomouci.
MGR. VÁCLAV KOŽUŠNÍK
- narodil se v roce 1945 v Praze
- v roce 1949 se rodina přestěhovala do Ostravy
- vyučil se elektrikářem, jak říká, je „první divadelní učeň“, později vystudoval střední průmyslovou školu elektrotechnickou
- v roce 1979 nastoupil do opavského divadla jako provozně-ekonomický náměstek
- 1980 nastupuje do olomouckého divadla, kde pracuje také jako provozně-ekonomický náměstek
- 1985 nastupuje do divadla v Brně do funkce výrobně-provozního náměstka
- dokončil studium VŠ – DAMU Praha, obor řízení divadel a kulturních zařízení
- 1990 vyhrává konkurz na ředitele opavského divadla
- 1994 působí jako zástupce ředitele na Střední průmyslové škole chemické v Ostravě
- 1994 – Státní opera Praha, správní ředitel
- od roku 1996 ředitel Moravského divadla Olomouc