Hrabě Salm nemusel městu platit
Objekt Salmova paláce byl podle městských knih vybudován na původně třech parcelách domů zde stojících. V polovině 17. století tyto objekty koupil hrabě Julius Salm, moravský zemský hejtman. Hlavní část domu, známého díky domovnímu znamení jako dům „U Zlatého stromu“ v tehdejší Litovelské ulici (dnes Riegrova) tvořila až do koupi domů Salmem mincovna. Hrabě Salm ji získal směnou za svůj dům stojící na Horním náměstí. Víme, že část domu stojící v dnešní Riegrově ulici patřila Bohuslavu Ovesnému a byla před koupí Salmem oceněna na 2500 zlatých. Díl domu v bývalé Ferdinandově ulici (dnes 28. října) patřil Wolfgangu, svobodnému pánu Hoffmannovi z Grunpuchlu, dědičnému rakouskému maršálkovi. V knihách lozungů, kde se zapisoval výběr městské daně, z roku 1641 byly všechny tyto domy, nyní šlechtické, vyňaty z městské jurisdikce a zaneseny do Zemských desek. V jednom ze zápisů v městských knihách z roku 1653 je uvedeno, že v Olomouci jsou pouze dva domy, které jsou osvobozeny císařem od placení městských dávek, a to dům patřící hraběti Salmovi a druhý patřící knížeti Dietrichštejnovi.
Palác vznikl ze třech domů
Domy, které tvoří dnes hlavní „kostru“ takzvaného Salmova paláce, byly původně, jak je již uvedeno, samostatnými objekty. Dnes nám známá podoba objektu není původní ani dispozičně ani co do své hmoty. Stavba tohoto rozsáhlého objektu započala v období baroka. Z pramenů a literatury víme, že roku 1637 se stal předsedou moravského sněmu zemský hejtman Julius Salm, který žil tou dobou střídavě v Tovačově a na svých rozsáhlých panstvích jižní Moravy a východních Čech. V Olomouci vlastnil dům, jak již bylo zmíněno „U Zeleného stromu“ na hlavním olomouckém náměstí. Když se roku 1637 stal předsedou moravského sněmu, rozhodl se postavit v Olomouci reprezentativní palácovou stavbu a skoupil roku 1640 tři renesanční domy vymezené uliční čárou.
V přestavbě pokračoval syn
Opět z historických pramenů uvádíme, že k další přestavbě paláce došlo, když jej vlastnil Salmův syn, Ferdinand Julius Salm, královský komoří a zemský soudce. Dále máme archívně doložen zápis o poškození paláce v roce 1709, kdy město postihl velký požár, který ve vnitřním městě poškodil více než 350 domů. Lze ale konstatovat, že tehdejší oprava budovy byla pouze provizorní, protože již v letech 1727–1728 proběhla další významná přestavba objektu. Hraběnka Salmová ji svěřila olomouckému staviteli Wolfgangu Reichlovi. Do Olomouce přišel v roce 1716 a oženil se s vdovou po architektu a stavitel Lukáši Kleckelovi, po němž převzal i řadu zakázek. Vedl zde například do roku 1722 stavbu jezuitské koleje, dokončil stavbu semináře sv. Františka Xaverského (1717–1720) a v roce 1720 vybudoval v kostele sv. Mořice v Olomouci dvě krypty.
Třetí patro a kavárna pro intelektuály
V roce 1791 koupil palác zednický mistr Johan Freiwald z Povlu, který se záhy nato pustil do rozsáhlé přestavby. Ta spočívala především v rozšíření o další, třetí podlaží. V pravé polovině přízemí, na nároží do hlavního náměstí respektive ulice 28. října se nacházela vyhlášená olomoucká kavárna. Roku 1785 ji zde otevřel Jeroným Francisconi de Vicenza. Po dvou letech ji převzal kavárník Stabel. Soudobí kronikáři srovnávají jeho podnik s nejlepšími kavárnami hlavního města. Roku 1811 se stal novým majitelem Václav Treu, roku 1833 Johann Bianchi. Rovněž jeho podnik se těšil dobré pověsti a kavárna se tak stala místem schůzek olomoucké inteligence a úřednictva a „nejhonosnější kavárnou ve městě“. Vedle dřevěného zábradlí, vymezujícího formou jakési předzahrádky sezení na náměstí, byl pobyt venku zpříjemňován i plátěnou markýzou napínanou na kovové konstrukci. Vnitřek kavárny byl, dle dobových záznamů, „…velmi pěkně vymalován a zařízen nábytkem z hnědého leštěného ořechového dřeva, pohodlnými židlemi a stoly, moderním kulečníkem a samostatnou menší místností sloužící jako čítárna, v níž byly nejrůznější noviny z celé Evropy…“ Zdůrazňována byla i úzkostlivá čistota, výborné nápoje a obsluha. Z pramenů víme, že v první polovině 19. století bylo na hlavním olomouckém náměstí sedm kaváren, a to vedle dalších pohostinských podniků. Od roku 1835 vyrostla Bianchiho kavárně v Salmově paláci konkurence v podniku M. Hirsche (bývalá kavárna „Opera“). V roce 1840 zdědila kavárnu v Salmově paláci Bianchiho dcera, v 60. letech 19. století byla ve vlastnictví Aloise Fichtnera, roku 1822 ji získala Josefa Koutná a téhož roku Martin Lakomý. Kavárenská tradice zde zanikla roku 1895. Rovněž v 19. století patřil Salmův palác k nejvýznamnějším světským stavbám Olomouce. Tento fakt podtrhuje skutečnost, že roku 1853 navrhl tehdejší ředitel krajského stavebního úřadu Josef Seifert úpravu části prvního patra pro byt okresního hejtmana.
SALM - NEUBURKOVÉ (1747–1804)
Salmové byli prastarým německým hraběcím rodem, který byl od XI. století rozdělen do dvou hlavních větví. Horní Salmové žili v Lotrinsku, Dolní Salmové pocházeli z Lucemburska. Z první větve pocházel hrabě Mikuláš II., slavný obránce Vídně při obléhání Turky roku 1529. Vládl v Neuburgu a je „praotcem“ vymřelého hraběcího rodu Salm-Neuburg. Jeho synové Julius I. a Mikuláš IV. obdrželi roku 1575, respektive 1576, inkolát v Čechách. Julius získal také území na Moravě, a to včetně Velkých Pavlovic, a přenesl tak svůj rod na Moravu. Jeho stejnojmennému vnukovi se dostalo u císařů Ferdinanda II. a Ferdinanda III. vysoké přízně, v roce 1635 se stal nejvyšším zemským sudím a v roce 1637 moravským zemským hejtmanem. Roku 1640 však rezignoval a o patnáct let později, roku 1655 zemřel. Jeho syn Ferdinand Julius, který se narodil roku 1650, se stal přísedícím zemského soudu a od roku 1674 krajským hejtmanem v Olomouci, kde také 3. srpna 1697 zemřel, aniž by po sobě zanechal potomka. Za manželku měl Annu, vévodkyni z Holstein-Sonderburgu. Ferdinand Julius určil svým dědicem svého bratrance Ernesta Leopolda. Jeho syn – Karel Otto, vykonával funkci C. a K. komořího a tajného rady, krajského hejtmana v Olomouci a přísedícího zemského soudu. Hrabě Karel Otta Salm-Neuburk se stal poměrně zámožným šlechticem vykonávajícím významné politické funkce. Jeho příbuzný po vedlejší rodové linii hrabě Jakub Arnošt odkázal svůj majetek svým dvěma synovcům: hraběti Karlu Ottovi Salm-Neuburkovi a hraběti Aloisu Podstatskému. Dne 8. prosince 1766 Karel Otta Salm-Neuburk zemřel ve Vídni. Dědicem panství se stal jeho syn Karel Vincenc, který uzavřel mužskou linii rodu. Do majetku moravské větve rodu patřil i Tovačov, odkud Salmové jako moravští hejtmani řídili hospodářský chod Moravy. Karel Vincenc, zesnulý v Brně, pokračoval v rodové kariéře vysokého státního úředníka, kde dosáhl úřadu dolnorakouského vládního rady a později byl jmenován císařským tajným radou.
Objekt chtěli dvakrát zbourat
Roku 1866 přestal být palác soukromým domem. Toho roku jej vykoupila městská rada a od té doby patřil až do počátku milenia k základnímu majetku města. Městská rada tímto krokem chtěla zabránit přesunu majetku do českých rukou. Společnost pro stavbu českého národního domu si jej totiž vytipovala ke koupi, demolici a následnému použití staveniště pro vlastní účely. Na toto místo musela ale rezignovat a přesunout své aktivity do ulice 8. května, kde byl národní dům také vystavěn. Možnost demolice objektu, vzhledem k jeho poloze, ohrožoval Salmův palác i později. Na místě Salmova paláce byla navržena novostavba „Německého národního domu“.
Místo paláce Baťův mrakodrap!
V meziválečném období (1918-1938) část pravého přízemí, v místech někdejší kavárny, získala městská spořitelna. V budově byly rovněž nově zřízeny úřadovny radnice. Roku 1929 si budovu vytipovala firma Baťa jako staveniště pro připravovaný obchodní dům. Na místě paláce měl být realizován mnohaposchoďový výškový objekt podoby mrakodrapu. Stavba se nerealizovala a Baťův obchodní dům nakonec vznikl v Riegrově ulici, naproti Salmova paláce, a to v mnohem střízlivější podobě. K závažným stavebním úpravám, které jistým způsobem ohrozily samotnou budovu, došlo v 50. letech 20. století. V roce 1952 byla zahájena rekonstrukce přízemí pro prodejnu Pramen. Dne 17. listopadu 1952 došlo ke zřícení části klenby. Vzápětí nato se vynořily návrhy na demolici objektu posunutím stavební čáry do Riegrovy ulice anebo alespoň odbouráním části křídla objektu. Památkové péči se podařilo zabránit demolici a naopak navrhnout rekonstrukci při zachování celého objektu. Destrukce části Salmova paláce přispěla k přeložení městské hromadné dopravy z náměstí i Riegrovy ulice a k snahám omezit těžkou průjezdovou dopravu z historického jádra města. Rekonstrukce této části paláce i dalších partií budovy probíhala v letech 1953–1954. Jednalo se o poslední z velkých oprav této nesmírně hodnotné budovy.
Majitel chce paláci vrátit původní vzhled
Budova Salmova paláce je v současnosti majetkem soukromé firmy, která zde zamýšlí vybudovat společensko-podnikatelské centrum se zpřístupněním celé řady veřejnosti donedávna nepřístupných prostor. Památková obnova povede k výrazné rehabilitaci této významné barokní památky centra Olomouce, a to nejen interiérů budovy, kde byly v prvním patře takzvaného „piana nobile“ nalezeny figurální pozdně barokní nástěnné malby, ale především fasád objektu s výraznou štukovou výzdobou a barevnou reminiscencí na původní podobu paláce. Tento zásadní a nesmírně náročný projekční ale i stavební zásah bude po vyhotovení dalším z řady památkově zhodnocených objektů, který bude jednou z dominant olomouckého náměstí a městské památkové rezervace Olomouc.
Karel Žurek