Proč zrovna na hřbitov?
Hřbitov je taková kronika obce. Tam poznáte podle nápisů na pomnících národnost obyvatel – třeba že tam bylo hodně Němců, když tam vidíte honosné pomníky z nádherného mramoru, tak je jasné, že tam museli žít bohatí lidé a že to byla zámožná obec. No a tu a tam najdete také někoho, o kom se ví – když se člověk o historii zajímá, občas na někoho narazí.
O historii se zajímáte celý svůj život, ale bylo období, kdy jste se jí věnovat nemohl?
Ano, po dobu té nešťastné normalizace jsem se k ničemu nedostal, dokonce jsem musel jít na čas do výroby.
V čem jste tehdejším soudruhům nevyhovoval, proč jste vadil?
No tak já jsem měl problémy v roce 1968. Tehdy jsem pracoval v Sigmě jako vedoucí propagace, a když nás přišli „osvobodit“, tak jsme nemlčeli.
Co jste prováděli?
No, mimo jiné jsem byl dost výřečný a nenechával si své názory pro sebe. Taky jsme psali různá hesla a podobně. Když jsme na plot od fabriky napsali 53 metrů dlouhý ruský nápis „Dělnická třída proti okupaci naší vlasti“, dostal jsem dokonce zvláštní pochvalu od jednoho sovětského okupačního velitele. Ten se dal slyšet, že to bylo napsáno bez chyb, takže je vidět, že to bylo dodáno z imperialistické ciziny, protože Češi nemůžou být tak chytří. Takové vyznamenání jsem dostal! Pak ovšem přišlo vyúčtování, takže jsem musel nastoupit do výroby. Přibližně ve stejném čase, kdy jsem nastoupil na montáž čerpacích agregátů, jsem měl začít vyučovat na pedagogické fakultě. To mi bohužel zatrhli, ale ve výrobě jsem naštěstí nebyl nadlouho. Soudruzi velmi brzy zjistili, že jezdit do zahraniční veletrhy a podobně není žádná dovolená, ale že je potřeba mluvit německy nebo rusky, něco vyjednat a napsat zprávu. Já jsem oba jazyky ovládal, takže jsem se dostal do oddělení obchodně-technických služeb.
V té době už jste publikoval?
Jen drobné práce, ale nesměl jsem je podepsat. Až později v roce 1988 vyšla knížka Sto let ve službě múzám, to se na mě obrátila Hudební škola Žerotín.
Když se podívám na výběr z vaší bibliografie, máte opravdu široký záběr co se týče historických témat – od skautingu, přes uměleckou školu až po historii Flory Olomouc...
To je taková moje deformace – k čemukoli jsem přišel, snažil jsem se vždycky zjistit, co bylo předtím. I když jsem pak pracoval v novinách, vycházel jsem sice z aktuálního, ale vždycky jsem se snažil čtenářům říct: Nedivte se, to už tady bylo.
Kde berete ke svým knihám dostatek informací, odkud čerpáte?
Těch dvacet let, co jsem se tomu nesměl oficiálně věnovat, jsem studoval, půjčoval jsem si knížky, chodil jsem do archivu, vykupoval jsem antikvariát...
Mimochodem, jak velkou knihovnu máte doma, kolik vám zabírá místností?
Všude, kde je místo. Děsím se, co s tím budou moji potomci dělat. Tehdy jsem sice nepsal, protože psát do šuplíku by mě nebavilo, ale věnoval jsem se tomu jako hobby a postupně si v hlavě vytvářel databázi. Teď když přijde jakýkoli problém či téma, tak ne že bych si to pamatoval, to ne, ale vím bezpečně, kde to najít. Používám moudra našich předků. Jako historik jsem nic zásadního neobjevil, nevyvrátil jsem žádnou stoletou pravdu, jen některé drobnosti. Člověk by měl k historii přistupovat s pokorou, úctou a ostychem, aby neublížil tomu, co bylo a neprosazoval za každou cenu svoje názory – dnes myslíme jinak než lidé před sto nebo dvěma sty lety.
Momentálně se opravuje Terezská brána, částečně orloj. Máte pocit, že město věnuje svým památkám dostatečnou pozornost?
Jako patriot tohoto města, které velmi miluju a velice mu fandím, protože už tu žiju pomalu 70 let, dovedu posoudit, jestli se dělá dost nebo ne a musím říct, že dělá. Jsou věci, o kterých jsem si myslel, že se jich nedožiju. Třeba obnova kláštera Hradisko, včetně dostavby věže. Doktoru Švábovi, který to inicioval, měli postavit sochu vedle svatého Norberta. Nebo jsem nevěřil, že se někdy dožiju té trasy od tržnice k nádraží. Zdařilá je i rekonstrukce jezuitského konviktu.
Přesto, je tady nějaká památka, která by si ještě zasloužila pozornost? Co vás jako historika trápí?
Kdybych se tak dožil toho, že někdo spraví ten orloj...
V jakém smyslu? Že by se mu vrátila jeho původní podoba?
To je právě ten problém, která to je ta původní podoba. Je to příliš složitá historie, a tento problém je těžko řešitelný. Ale to řešení, které vymyslel Karel Svolinský, rodák, jehož si velice vážím, neboť to je opravdu velký umělec (z uměleckého hlediska se tomu nedá nic vytknout – mozaika té hanácké svatby je dílo perfektní), ale proboha, ze všech možných řešení, která se nabízela, bylo tohle to nejhorší! Někteří mi říkají: buď klidný, za sto let to bude památka. Ale toho já už se nedožiju, a proto mě to mrzí. Takže když mě někdo požádá, abych mu ukázal svoje milé město Olomouc, tak u orloje jsem vždycky na rozpacích. Že se tam ty figurky hýbou, to v atomovém věku nikoho neudiví!
Někteří odborníci ale naopak tvrdí že je to památka už teď a že by měl být takto zachován...
Já si nemyslím, že by se měl vzít majzlík, osekat to a zbourat. Kdyby se ale vymyslela nějaká metoda, aby se to pěkně pietně vzalo a přesunulo někam jinam...
A na to místo by tedy přišla varianta, kterou jsme viděli při oslavách výročí vzniku republiky?
To nebyla ta původní, bohužel... to je právě ten problém. Ta podoba, co jsme se na ni dívali, byla z roku 1898 a byl to v podstatě kýč – byla to napodobenina něčeho německého, takže když to za necelých padesát let přišlo vniveč, tak to znalcům ani nepřišlo z uměleckého hlediska líto.
Která podoba by se tedy měla na orloji objevit?
Je to těžké, protože těch podob byla spousta a ten původní orloj nikdo nepamatuje, ale existují nákresy z poloviny 18. století od slavného malíře Jana Kryštofa Handkeho, které by se nejlépe hodily k té historické zástavbě náměstí.
To ale neznamená, že všechno nové je uděláno špatně. Třeba Arionova kašna, ta se mi líbí. Na tom místě měla kašna stát už v 18. století, jenomže město muselo zaměstnat kameníky a sochaře na výstavbu pevnosti, výzdobu Terezské brány a podobně a pak se na to zapomnělo. Existuje skica, jak to mělo vypadat, ale současná varianta je hezčí. Ivanu Theimerovi se klaním, to je opravdu perfektní.
Co ještě byste v Olomouci pochválil?
Chvályhodná je například snaha o rekonstrukce pevnůstek. Je to totiž obrovský a nákladný problém, ale velice tomu fandím, zvlášť té myšlence obnovy Korunní pevnůstky.
Jsou tyto pevnůstky v České republice unikátem?
Korunní pevnůstka je unikát v tom smyslu, že tam z celé tereziánské pevnosti zůstaly zachovány ucelené fortifikační prvky. Ale ty pevnůstky, co jsou okolo, tak to je unikát a domnívám se, že dokonce evropský – že se jich zachovalo tolik a navíc v původní podobě. Jsem nadšený, že se našli lidé, kteří jsou ochotni tam vložit peníze a energii. Je to navíc vynikající iniciativa, která by mohla přilákat turisty.
Existuje v Olomouci oblast, kterou jste zatím nestihl prozkoumat?
Nevím, že bych něco pominul, za ta léta přece jenom vím ledacos...
Co třeba olomoucké podzemí?
To je tak trochu podfuk. Tady totiž podzemní chodby nejsou. To, co se objevilo, souvisí s olomouckou pevností. Ta se nedala kanóny dobýt, ale dalo se do ní tam dostat tak, že se tam nepřítel podkopal a vyhodil ji do povětří.
PHDr. MILAN TICHÁK
- – historik specializující se především na historii olomouckého regionu
- – narodil se 20. srpna 1933 v Paskově, od roku 1946 žije v Olomouci
- – vystudoval Slovanské gymnázium a Filosofickou fakultu Univerzity Palackého, obor dějepis – český jazyk
- – v roce 1969 získal doktorát v oboru česko slovenské dějiny
- – 35 let pracoval v závodu Kosmos (Sigma Olomouc)
- – věnoval mu i diplomovou práci, která vyšla knižně
- – Dějiny závodu Kosmos (Sigma Olomouc)
- – po revoluci se stal redaktorem Hanáckých novin
- – v roce 1997 vydal velmi populární knihu Vzpomínky na starou Olomouc
- – v roce 1998 se stal jedním z prvních nositelů Ceny města Olomouce
-
– výběr z dalších publikací: Sto let ve službě múzám –
1888–1988, Lidová škola umění Žerotín v Olomouci;
Po stopách skautů na Olomoucku – 75 let olomouckého
skautingu; Paměti obce Velkého Týnce; Paměť
olomouckých předměstí; Album starých pohlednic
– Olomoucko; Čtení o Vlastivědné společnosti muzejní
1883–2003; Příběhy olomouckých pomníků; Když
padly hradby – Olomouc na přelomu dvou staletí;
Ztracené adresy – O tom, co v Olomouci bývalo a co
už není; Rozkvetlé půlstoletí – k padesátému výročí
podniku Flora Olomouc 2008
Takže ty chodby vykopal nepřítel?
Ne, ale aby to neměl nepřítel tak lehké, tak budovatelé pevnosti tady udělali takovou síť „naslouchacích“ chodeb. To jsou slepé chodby, kam chodili poslouchat, jestli se nesnaží nepřítel prohrabat. To je celé podzemí. Tvrdilo se, že z Hradiska až na Kopeček se jezdilo v podzemí kočárem, nebo že vede trasa z Hradiska až k dómu, pod Moravou! Proboha, to by nezvládl ani Metrostav! Jsou to pěkné pověsti a zaplaťpánbůh, že jsou.
Chystáte momentálně nějakou publikaci?
V nejbližších týdnech má vyjít knížka o olomouckých ulicích. To bude spíš taková praktická příručka pro úřad i dům s historickým úvodem, kde je napsáno, jak se ulice jmenovaly a proč a kdy se přejmenovávaly. No a zejména je tam soupis všech 656 ulic, co jsou v Olomouci, vysvětlení, proč se tak jmenuje a jak se jmenovaly dřív. Třeba Horní náměstí se napřed jmenovalo Horní, pak bylo Masarykovo, pak to byl Adolf Hitler Ring, pak Stalinovo, pak náměstí Míru a teď je to zase Horní. Takovýto „uličník“ je věc, kterou civilizovaná města mají. No a už pomalu pracuji na další knize, která by doplnila řadu těch předchozích, protože se na Olomouc dívá zase z jiného pohledu.