Přestože byl vznesen návrh na srovnání města se zemí a jeho nové vybudování na jiném místě, byla tato idea následně zvrácena novou barokní výstavbou v Olomouci. A tak vedle výstavných měšťanských paláců zde byly budovány i honosné církevní objekty.
Olomouc – nedobytné město
Historii moderní „olomoucké pevnosti“ můžeme zaznamenat od poloviny 17. století. Dne 15. září 1655 prohlásil císař Ferdinand III. Olomouc díky její strategické poloze za pevnostní město. Toto opatření vyplývalo ze zkušenosti třicetileté války, kdy bylo město takřka úplně zničeno a zbyly zde jako funkční pouze čtyři městské brány (Hradská, Blažejská, Střední a Rohelská). Vedle Olomouce byla do systému obrany Moravy začleněna města Brno, Jihlava, Uherské Hradiště a hrad Helfštýn, střežící Moravskou bránu u Lipníku nad Bečvou. Olomouckým pevnostním velitelem byl jmenován Locatello de Locatelli, který dohlížel na výstavbu olomoucké pevnosti. Roku 1658 navrhl maršál Luis Raduit de Souches nové zpevnění městských hradeb o pětiúhelníkové bastiony. Roku 1699 sílícím vojenským nebezpečím ať ze strany turecké tak i Pruska, došlo k vypracování nového návrhu pevnostního systému města podle Vaubanova vojenského plánového systému. Z roku 1717 je nám znám fortifikační projekt města, navazující na plány z roku 1699, se soustavou nových bastionů kolem celého města. Autorem tohoto návrhu byl Luis de Rochetz.
Ještě nedostavěná pevnost však byla v prosinci 1741 dobyta pruskými vojsky Fridricha II. a 27. prosince 1741 byla v Klášterním Hradisku u Olomouce vyjednána kapitulace města, které bylo následně obsazeno pruskými vojsky. Prusové zde ale nezůstali dlouho, protože v noci z 22. na 23. dubna 1742 urychleně město opustili z důvodu mobilizace rakouských vojsk na jižní Moravě. Dne 11. června 1742 byl podepsán takzvaný Vratislavský smír mezi Pruskem a Rakouskem a Olomouc se tak stala hraniční pevností, bránící postupu nepřátelských vojsk na Vídeň ze Slezska a východního Pruska. V tomto období rovněž dozrálo rozhodnutí postavit z Olomouce skutečně na tehdejší dobu vojensky nedobytné město. Císařovna Marie Terezie pověřila tímto úkolem generálmajora inženýra Pierra Filipe hrabě Bechade de Rochepine.
Terezská brána – evropské unikum
Na prvním navrhovaném plánu pevnosti, z doby brzy po roce 1742, neměl projektant ve své dokumentaci zakresleny všechny brány, pouze Kateřinskou a Hradskou. Až teprve při stavbě pevnosti byl jejich počet upraven. Místo původní vstupní středověké brány do města - Litovelské, která byla původně opatřena věží, mostem a předbraním, dal Rochepine postavit malou, takzvanou Litovelskou branku, která sloužila pouze pro chodce (její fragmenty jsou dnes součástí zdiva obvodní zdi u vchodu do Čechových sadů z ulice Hynaisovy). Povozy a objemnější dovoz zboží musel jezdit do poněkud vzdálené a námi sledované Terezské brány. Tato dnes jediná intaktně dochovaná městská brána byla situována uprostřed západního obvodu města a teprve projetím tímto úsekem v hradbách se mohlo dále pokračovat do města, a to buď Střední branou ve směru k radnici, anebo Dolní branou na Dolní náměstí. Terezská brána byla tedy systematicky postavena do středu mezi obě starší brány, které tvořily vnitřní obranný systém města.
Tento zmíněný, takzvaný „západní obvod olomoucké pevnosti“, byl nepochybně nejohroženější částí celého obranného systému města. Nepřátelský útok bylo možné očekávat právě v tomto směru, a proto bylo tomuto místu věnováno mimořádné množství pozornosti. Jednalo se o místo mírně sníženého terénu, zvolna se zvedajícímu v západním směru k Tabulovému vrchu a silnici na Brno. Terezská brána byla postavena uprostřed přímé hradební linie, v místech nedaleko již zmíněných bran – středověké Střední brány, stojící na konci bývalé Terezské ulice (dnes Pavelčákovy ulice), a u Dolní brány, nacházející se na konci Dolní ulice (dnes Lafaye ovy) při Kamenném mlýně. Obě tyto brány byly každá samostatně chráněny nově vybudovanými pětiúhelníkovými bastiony.
Terezská brána, unikátní památka tohoto druhu ve střední Evropě, má tři vstupní otvory. Uprostřed to byl hlavní vjezd pro povozy. Boční malé vstupy sloužily pro pěší a vojenskou stráž a navíc se zde nacházela i takzvaná „sirná studna“ pro okamžité použití při přepadení. Bohatá výzdoba průčelí z pískovce se symbolikou vojenské zbroje a trofejí je doplněna nápisem (ve směru do parku) umístěným ve vlysu pod římsou, který je proveden z kovových písmen a zní: MDCCLIII – M. THERESIA – D.G.R.I.G.H.B.R.
Průčelí brány v pohledu od bývalého Passingerova mlýna bylo jednodušší. Je zdůrazněno jen pásovou bosáží a římsami. Uprostřed vstupního oblouku se nachází široký klenák a ve vlysu mohutné konzoly, podpírající hlavní římsu brány. Nad římsou bočních otvorů jsou otvory, takzvaná volská oka, provedená z tesaných kamenů. Brána je vystavěna, stejně jako ostatní hradby, ze smíšeného zdiva, z cihel a lomového kamene, jen konstrukce a architektura vchodů jsou z tesaných pískovcových kvádrů a režného cihelného zdiva. Uvnitř byla brána rozdělena na tři nezávislé průchodní úseky, které však nebyly vzájemně spojeny. Na vrcholu brány, tvořeného jílovou hmotou a travními drny, se nacházely otevřené střílny. K nim vedlo ze strany města schodiště, ohraničené kamennými pilíři, skryté však důmyslně pohledu zvenčí. V prodloužené ose vjezdu brány směrem k městu existovalo přemostění přes dnes již neexistující Mlýnský potok. Dále vedl od Terezské brány do prostoru průčelí dlouhý dřevěný most přes hradební příkop a přes snížený terén, a to asi v délce 75 metrů. Most byl obklopen systémem příkopů, které se mohly v případě potřeby zatopit vodou.
Marie Terezie na svou bránu dohlížela
Z dobových pramenů víme, že císařskému dvoru ve Vídni velmi záleželo na stavu a obranyschopnosti olomoucké pevnosti. Císařovna Marie Terezie velmi pečlivě sledovala, jak pokračuje její stavba a při návštěvě města v roce 1748, byla obeznámena se stavem stavebních prací. Podruhé byla se stavem budování olomoucké pevnosti seznámena v roce 1754.
Zrušení olomoucké pevnosti roku 1886 mělo pro město a blahodárný význam. Z pohledu rozvoje ostatních moravských měst byla Olomouc ve výrazné nevýhodě. Radní města, vědomi si ekonomických ale i společenských ztrát, se rozhodli zakoupit pevnostní pozemky. Vojenská správa souhlasila s prodejem za podmínky, že město pevnostní hradby odbourá, a to proto, aby v budoucnosti nemohla být fortifikace zneužita a použita obsazením města nepřítelem. Nemalým problémem bylo rovněž přeřešení komunikačních tras, vedoucích přes Terezskou bránu do střední části města.
Radní rozhodli: bránu zrušíme!
Olomoučtí radní se zabývali myšlenkou zbourat Terezskou bránu, stejně jak již učinili u ostatních městských bran. V inkriminované době navštěvoval Olomouc Ing. Arch. Camillo Si e z Vídně (1843–1903), žák olomouckého rodáka Rudolfa Eitelbergera. Si e byl ředitelem průmyslové školy ve Vídni a zabýval se zastavovacími plány historických měst a pro Olomouc navrhoval regulační plán „starého města“, kterým se měla vojenské správě prokázat možnost zástavby pevnostních pozemků. Olomoučanům přednášel dne 12. září 1894 o regulačním plánu města a rovněž o Tererzské bráně. Si e bravurně vysvětlil význam stavby pro budoucnost, hovořil o jedinečnosti památky a charakteru pevnosti Olomouc v rámci českých zemí. Na přednášce byly uvedeny rovněž příklady pevnostních bran, zachovalých přímo na komunikacích a na bulvárech v Paříži, Porte St. Denis z roku 1673 a Porte St. Martin z roku 1675. Tyto památky sice byly branami triumfálními, ale Si e argumentoval tím, že provoz, který byl klíčovou otázkou pro zachování Terezské brány, jde v Paříži přímo kolem a také podél těchto bran. A tak již na druhý den po jeho přednášce, dne 13. září 1894, se městská rada usnesla, že upustí od zbourání Terezské brány, a také bylo provedeno definitivní zadání úpravy komunikace kolem této stavby. Bylo totiž prokázáno, že nově provedená přímá cesta směrem k radnici úplně stačí a bude provozu vyhovovat. V regulačním plánu z roku 1895 navrhl Si e před branou vybudovat náměstí, které se také posléze realizovalo (dnes Palachovo náměstí), a to včetně jeho parkové úpravy.
Terezská brána byla tedy do současnosti zachována a zůstala stát na původním místě svého vzniku, a to tak, jak ji navrhl umístit projektant olomoucké barokní pevnosti ing. Rochepine. Byly však zbourány hradby po obou stranách brány. Jejich fragmenty jsou na zdivu brány doposud patrné. Západně od strany brány byl zřízen parčík, který byl v období 30. let 20. století doplněn dlážděným chodníkem pro chodce. Od roku 1943, kdy byl branou vyprojektován podélný průchod, je Terezská brána součástí komunikace pro pěší. Terezská brána je vzácná ukázka zachovalé olomoucké tereziánské vojenské barokní pevnostní architektury a je chráněna státem jako památkový objekt městské památkové rezervace Olomouc.
Karel Žurek
Foto archiv
POUŽITÁ LITERATURA
Kšír, Josef: Olomoucká barokní pevnost
Michna, Pavel: Bastionová pevnost Olomouc.
Nešpor, Václav: Dějiny města Olomouce.
Žurek, Karel: Stavebně-historický průzkum Terezské brány v Olomouci.