Vidím, že mobilní telefon je nutností i kněží...
Dokud mobily nebyly, byl život klidnější. Ale co naděláte, když to vyžaduje koordinace prací a kontaktů. Na jedné straně to usnadňuje organizaci všech činností, na druhé straně je zmnožuje. V této farnosti, kde je mnoho různých činností a provázaností, je tato technika nutností, protože se na mě obrací hodně lidí nejen v duchovních záležitostech, ale i pracovních a organizačních.
Je i pro vás období Vánoc nejhektičtějším obdobím roku?
Nenazval bych ho pro mne hektickým. Je to období pracovní v tom směru, že musím vyřizovat spoustu věcí týkajících se přípravy Vánoc. Všechno musí být dobře připraveno. Od bohoslužeb, výzdoby kostela až například po koncerty. Současný předvánoční shon vědomě ignoruji, protože advent je o ztišení a sdílení s druhými. Pro mne třeba nad texty rozjímání. Pokud jde o dárky, tak nakupuji převážně knížky, které dávám pod stromeček, neboť četba vede k rozvoji myšlení. Mám dojem, že nynější předvánoční shon je přehnaný, ale zde si musí člověk sám nastavit laťku rozumnosti a správnosti, co chce vnímat a prožívat.
Začněme od začátku. Jak vás napadlo, že se dáte na dráhu duchovního?
Víte, takové věci člověka nenapadají, ty přijdou shůry, volá sám Bůh, jak se správně praví. Moje cesta ke kněžství nebyla jednoduchá a přímočará. Vyrůstal jsem na Slovácku jako normální kluk se všemi těmi možnými klukovinami, které k dětství patří. Rodiče byli zemědělci, měli jsme a máme dosud malé zahradnické hospodářství, kde jsem musel pomáhat. Po základní škole jsem šel do učení na zahradnický obor, a když byla možnost udělat si i maturitu, pokračoval jsem v dalším studiu. Rodiče samozřejmě doufali, že budu pokračovat v rodinném podniku. Nicméně souběžně s tím jsem od 14 let hrál na klavír, a tak jsem udělal první cyklus ZUŠ a druhý cyklus pak už ve hře na varhany. Tento královský nástroj si získal mé srdce a má pro mě velký osobní přínos. Na varhany jsem pak hrával při některých bohoslužbách u nás v Kunovicích. Když jsem se dostal ke studiu hry na varhany k varhaníkovi velehradské basiliky, bylo to už něco naprosto jiného, protože velehradské prostředí má silný duchovní a také kulturní náboj, který přitahuje srdce. Na Velehradě jsem byl často zapojen nejen do hudebního života, ale také do bohoslužeb a toho, co s tím souvisí.
Takže do kostela jste se dostal skrze hudbu. Nebo jste ministroval?
Ministrovával jsem jen zřídka, ale do kostela chodit, bylo pro mne běžné a normální. Takže já jsem se k hudbě dostal skrze kostel. To mělo velký výchovný význam.
V té době to ale přece tak běžné nebylo...
Bylo nebylo. To se jen tak povídá. Když si chcete najít výmluvu, tak si ji vždycky najdete. Pokud to je v rodině alespoň trochu srovnané, tak si tu cestu i k Bohu najdete. A rodina je vždycky základ, který určuje životní linii. To se mi osvědčilo několikrát v životě. Po maturitě nezbývalo nic jiného než jít na dvouletou vojenskou službu, také toto období mě posilovala hudba a rodinné zázemí. Protože mé povolání ke kněžství na vojně dozrálo, hlásil jsem se poprvé na teologii, jenže to nevyšlo. Protože člověk musí být živ prací svých rukou, nastala doba zaměstnání, a to ve vystudovaném oboru. Druhá příležitost hlásit se na teologii už vyšla a nastalo pětileté vysokoškolské studium, které nebylo jednoduché.
Opravovat kostel pro mě není problém. Nebojím se „makat“ ani dnes.
Co následovalo po vysoké škole?
Když jsem byl 27. června 1981 vysvěcen, tak nám hned rozdali dekrety a mně dali umístění do Karviné, kde jsem v životě nebyl. Ani ve snu mě nenapadlo, že bych se tam dostal. Zpočátku jsem si říkal, že tam ten rok dva vydržím, i když tam byla jiná tradice, navíc průmyslové město a k tomu s polsky mluvící částí obyvatelstva. Samozřejmě se v kostele sloužily mše v polštině. Nakonec přes všechny počáteční nezdary se předpokládaná doba protáhla na osm let. Člověk míní, Pán Bůh mění! To bylo dáno jednak mou snahou být lidem duchovně užitečný a sdílet s nimi radosti i starosti jejich života. Svou roli jistě sehrála i moje spoluúčast na opravách kostela a fary.
Jako že jste na opravy dohlížel?
Nejen dohlížel, ale přímo je organizačně i fyzicky realizoval. Můj nadřízený byl dobrý člověk, ale už pokročilého věku, a tak byl rád, že má ve mně pomocnou ruku. Když najdete dobré spolupracovníky, tak se dílo daří. A v Karviné se dobří a ochotní vždy našli.
Co jste třeba dělal?
Třeba se betonovaly chodníky, dělala se nová podlaha v kostele, nové lavice, opravila se fasáda kostela a jiné. Práce mi nedělala žádný problém. A víte, jaká je to obrovská výhoda, když při práci poznáte tolik lidí, jestliže s nimi přímo děláte? Poslání kněze je být mezi lidmi, pracovat pro ně a také dát najevo, že se nebojím „makat“, a to platí i dnes.
Takže v Karviné jste opravil kostel, kam jste šel potom?
Pak v červenci 1989 jsem byl přeložen na samostatné místo do Píště na Hlučínsku, což byl také kraj úplně neznámý. Ten přechod z karvinského městského shonu na vesnické prostředí nebyl lehký, ale po čase došlo k vyrovnání. Na Hlučínsku jsou lidé dobří, neměl jsem tam nikdy žádné vážné problémy a myslím si, že jak v Karviné, tak v Píšti na mě vzpomínají v dobrém. Lidé potřebují často „světýlko“ pro život a kněz jím má být!
Tam jste prožil i revoluci...
Ano, letos je to 18 roků, jak mi připomněl můj kamarád z Bohumína, který mě tam tehdy navštěvoval. Přišel tenkrát 16. listopadu s tím, že se to v republice mele. Mou starostí v ten den bylo postavit přístřešek pro auto, tak mu povídám: jaká revoluce, potřebuji udělat střechu! Nakonec se přístřeškové dílo podařilo, ovšem v politice nastala nevídaná mela, která přerostla v „plyšák“. Rozhodovali jsme se, jestli jet do Prahy nebo co vlastně máme udělat, byl to velmi nejistý čas.
Vyhledávali v té době nejistoty lidé radu u vás, u faráře?
Že by speciálně za mnou někdo chodil a hledal u mě radu, to ani ne. Byl to čas velké nejistoty s otazníky: bude to trvalé nebo, jen na krátký čas? Musíte si uvědomit, že většina nás kněží byla příliš dobře vycvičena k opatrnosti různými stavy nejistot či provokacemi a ani pro mne nebylo přijatelné, abych jako kněz uhýbal ze své kněžské služby. A také bylo těžké tomu všemu věřit. Že by někdo jen tak pustil takovou politickou moc z ruky a šel od válu?
O dva roky později už jste byl v Olomouci. Byla to pro vás dobrá zpráva?
O tom, že se počítá s mým přeložení do Olomouce, mě informovali moji nadřízení na jaře 1991. Ovšem situace se krystalizovala, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem se dostal k sv. Mořici. Myslím, že v tom mohlo sehrát svou úlohu i to, že jsou tady velké varhany, a o mně bylo známo, že na varhany hraji.
Když vám to řekli, napadlo vás, že budete mít k dispozici největší varhany v republice?
Takhle jsem neuvažoval. Přijal jsem to spíš s obavami. Přechod z malé farnosti, kde přivyknete určitému rytmu, poznáte lidi víc zblízka, má své výhody. Příchod do Olomouce toto smazal a musel jsem se zkrátka začít orientovat v těch podmínkách velkého města, jak to šlo. Leccos se podařilo, něco zase ne...
Ještě pořád na varhany hrajete?
Sem tam si ještě hraji, ale přiznám se, že na to nevychází čas. Když člověk netrénuje, tak i onen hudební přednes klesá. Ovšem to mě nemrzí, protože mým posláním není zajímat se převážně o varhany. Mým úkolem je být k dispozici lidem při bohoslužbách, ve zpovědnici či při obřadech. To musí mít prim! Ovšem když mohu po zamčení kostela rozeznít náš mohutný nástroj, je to povznášející a děkuji Bohu i za to.
Když mohu po zamčení kostela rozeznít náš mohutný nástroj, je to povznášející.
Kolik máte ve vaší farnosti oveček?
Do kostela sv. Mořice chodí za neděli kolem 800 lidí, ale je tu ještě dominikánský kostel, který taky patří do farnosti, takže dalších 400 až 500. Zpočátku bývala návštěvnost asi 1200 lidí, ale ten úbytek je všude. Starší generace odchází a mladších tolik nepřibývá.
P. Mgr. František Hanáček
farář, děkan u sv. Mořice v Olomouci
narodil se v r. 1952 v Kunovicích u Uherského Hradiště
má dvě mladší sestry
vyučil se zahradníkem, pak si dodělal maturitu
studium teologie v Litoměřicích, 1981 vysvěcen na kněze
1991 se stává farářem u sv. Mořice, o dva roky později děkanem
Jak se na mladší generaci snažíte zapůsobit?
Současná mládež má nesmírné množství zájmových nabídek a ještě jsou nabádáni, že by měli všechno stihnout, aby jim něco neuteklo. Jenomže o tom život přece není. Člověk potřebuje nejen najít své místo ve společnosti, ale najít i sám sebe. A to se i mladým nabízí, byť je jich procentuálně méně. Ovšem důležitá je kvalita. Snad se podaří nabídnout i mladým více smysluplnosti a duchovní hodnoty hledat v osvědčených rovinách.
Jak vlastně vypadá Štědrý den faráře?
To je velmi jednoduché, už léta to mám přesně naprogramované. Ráno je v osm adventní mše, pak do dvanácti zpovídám, pak si dopiluji kázání a je večer. Někdy si i zdřímnu nebo si pustím pěknou muziku. Na večeři chodím se spolubratry na arcibiskupství.
Jak vypadá taková večeře na arcibiskupství? Dáváte si například dárky?
Schází se nás tak dvanáct – patnáct kněží. Domluvili jsme se, že si dárky dávat nebudeme, takže máme klidnou hlavu. Popřejeme si, pomodlíme se, zazpíváme koledy. Důležité je, že jsme spolu alespoň nějaký čas, protože se většinou rozejdeme na večerní či noční bohoslužby.
Jak se z Vánoc vzpamatováváte? Jezdíte třeba někam na dovolenou?
Tu si beru v létě o prázdninách. Tři týdny trávíme se skupinami kolegů střídavě v horách, u moře, poznáváním památek. Vypadá to, že jsem skoro super workoholik, ale někdy umím i odpočívat.
A jak tedy odpočíváte?
Určitým „odpočinkem“ je pro mě modlitba breviáře, nebo rozjímání. Také čtu denně Písmo svaté. Ovšem občas si zajdu posedět někam s přáteli, na večeři, ale třeba i na pivo. Chodím hodně na koncerty... do divadla nebo kina mi čas nezbývá. V televizi sleduji především zprávy nebo dokumenty. Na knihu si najdu čas většinou až večer.
Co byste na závěr popřál Olomoučanům k Vánocům a do nového roku?
Většinou se přejí velké věci a věřím, že to je tak i míněno, ale trochu se mi zdá, že jsou to takové okřídlené věty, které se sice řeknou, ale nic podstatného se v těch lidech nemění. Jestliže mohu využít tuto příležitost, pak všem čtenářům Radničních listů přeji, aby si našli dostatek času na sebe navzájem, ke vzájemnému sdílení a k tomu naučit se být spolu hlavně v našich rodinách. Protože Vánoce jsou o tom, že lidé jsou jeden pro druhého. Když to řeknu lapidárně, tak celý rok by měl být jako Vánoce. Jestliže se lidé nebudou obdarovávat přes rok, tak pouze ty Vánoce to nevytrhnou, i když si budou dávat tisícové dary. Zvlášť pro děti je velmi důležité, aby dostávaly rodičovskou pozornost a péči po celý rok. To bych všem přál i do nového roku.