Nedávno jste obdržel Cenu města Olomouce. Co to pro vás znamená?
Bylo to především překvapení, protože už jsem dlouho venku z politiky, takže jsem nepočítal s tím, že by si na mě ještě někdo vzpomněl.
V čem konkrétně spočíval ten „boj proti totalitě“, za který jste cenu dostal?
To slovo „boj“ se mi vůbec nelíbí, nejsem žádný bojovník! Ale už se s tím nedalo nic dělat, už to tam bylo napsáno. Jednoduše jsem dával najevo, že totalita je pro naši společnost špatná a že nás pravděpodobně čekají i nějaké lepší pořádky než tohle. I když dnes vidím, že spoustě našich spoluobčanů se totalita líbí – například že je levnější než demokracie. Je pravda, že demokracie je velmi drahá, ale přesto věřím, že totalita nemá ve světě budoucnost.
Svůj nesouhlas jste dával najevo až po srpnu 1968?
Otevřeně přiznávám, že jsem byl komunista. Prostě jsem věřil, že socialismus je reformovatelný. To jsem byl ještě relativně mladý, měl jsem třicet roků, ale během roku 1969 jsem se přesvědčil, že to byl omyl.
Jak konkrétně jste protestoval proti tehdejšímu dění?
Ve straně byl v té době tvrdý boj, projevit se tak nebo onak musel každý. Jak se projevím já, to bylo jasné, s tím jsem neměl žádné problémy, to nevyžadovalo nějakou odvahu. Na sjezdu jsem řekl svůj názor, že proces v osmašedesátém nebyl správný a že to přerušení sovětskou okupací (to jsem si ještě myslel, že to je přerušení) je špatné. Začal jsem uvažovat o tom, že bych emigroval. A pak se mi přihodila taková epizodní záležitost... Mám zahradu s chatou ve Šternberku a tam vždycky v sobotu nebo neděli ráno chodili skauti do lesa. A tehdy 25. srpna 1968 jsem seděl na zahradě a od branky na mě volali skaut a skautka. Ptali se mě, jestli mi můžou nějak pomoci, nakoupit a tak. Divil jsem se, jak je to napadlo – mně bylo v té době třicet let a pokud si dobře vzpomínám, byl jsem ve vynikající kondici. Oni odpověděli, že v rádiu hlásili, že lidi se v té době zajímají jen o velké věci, ale že by neměli zapomínat ani na staré a nemocné lidi. To byl okamžik, kdy jsem si říkal, že bych to přece jen zkusil, že to není ještě marné. Zkoušel jsem to ještě rok, ale definitivní konec byl 22. srpna 1969, kdy jsem odešel do Rakouska. Žil jsem si tam docela slušně, pracoval jsem v pojišťovně a měl jsem možnost získat místo na univerzitě v Mnichově. Po necelém roce mi ale napsala maminka, že se mám vrátit, že tady nebude sama. Tak jsem nasedl na vlak a vrátil se.
Nejsem žádný bojovník ani hrdina!
Jaký trest vás po návratu čekal?
Během stranického řízení mě bleskově vyloučili ze strany a pak mě vyhodili i z gymnázia. Ale nepovažoval bych to za nějaké příkoří. Mně bylo jasné, že v režimu, který u nás nastal po roce 1970, učit nemůžu, že jsem pro režim nebezpečný.
Ale odejít ze školství a jít dělat dělníka, to byl docela šok, ne?
Nikdy jsem si na rozdíl od některých lidí nestěžoval, že jsem musel dělat dělnické profese. Pro mě to nebyla žádná újma ani to nebylo ponižující – to by znamenalo, že všichni dělníci jsou v ponižujícím postavení. Třeba noční hlídač v nějakém stavebním podniku, to bylo ideální zaměstnání. Protože kdo by za socialismu kradl v noci? Jenom šílenec! Všichni kradli ve dne, v pracovní době s použitím podnikové dopravy. Takže jsem v práci spal nebo si četl. Tak dobře jsem se už nikdy potom neměl. Když jsem později pracoval na nádraží, tam to bylo zase takové smysluplné. Nikdo se nezajímal, co jsem podepsal, kde jsem se v Praze čeho zúčastnil. Tam jde o to, aby vlaky jezdily a potřebují jen dobře odvedenou práci.
Pak jste si ovšem situaci ještě zhoršil tím, že jste podepsal Chartu 77...
To nebyl vůbec žádný mravní problém podepsat nebo nepodepsat, to bylo jasné. Pro mě venkovana to ale byl technický problém – jak se dostat k tomu, aby člověk podepsal. Když o tom mluvili na Svobodné Evropě nebo Hlasu Ameriky, tak jsem chytil asi dvacet jmen těch, kteří podepsali. Pak jsem sedl k telefonu a začal je obtelefonovávat. A když jsem byl asi u desátého a nefungovalo to, tak jsem bystře usoudil, že asi něco není v pořádku – oni jim zabavili telefon. No a tak jsem chytal další jména a pokračoval jsem, až jsem měl nakonec úspěch. Jediný, komu fungoval telefon, byl pan profesor Kadlec, bývalý ministr školství.
Co následovalo potom?
Potom jsem měl velmi zajímavé dvanáctileté styky se státní bezpečností. To bylo docela vtipné. Předtím jsem měl utkvělou představu, že agenti tajných služeb musí být inteligentní lidé, ale tohle úplně nabouralo moji představu. Nejvíc jsem se vždycky těšil na setkání s univerzitním fízlem, to byl tak strašně pitomý člověk!
Jak se projevoval ten nátlak?
Nikdy jsem nebyl zavřený, pouze mě jednou zadrželi na 48 hodin, abych nemohl jet profesoru Patočkovi na pohřeb. Ale já jsem stejně neměl peníze na vlak, takže bych tak jako tak nejel.
Nejpodnětnější nátlak byl, když se zaměřili na moji rodinu. Začali vykládat, že u mě není nejmenší záruka, že bych syna vychovával v duchu socialistické výchovy, v čemž měli bohužel pravdu, proti tomu se nedalo nic namítat. Vyhrožovali, že stát má naštěstí dost výchovných zařízení, kam je možné syna umístit a že tam by se o to postarali. To jsem měl chvilku strach, ale ne moc, protože tehdy už začal fungovat VONS – Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných. Ten fungoval bezvadně – když dal nějaký estébák dopoledne někomu facku, tak odpoledne hlásila Svobodná Evropa jméno toho estébáka, kde bydlí atd.
Potom jsme měli takovou partičku s profesory Jařabem, Černým a Mezihorákem a jezdili jsme do Polska na ryby. A oni si vzali do hlavy, že veškeré spojení mezi Solidaritou a Chartou obstarávám já, což byl naprostý nesmysl, to by bylo nesmírně neefektivní.
Přesto jste se proti režimu aktivně angažoval...
Nazval bych to „nesoužití s totalitou“, ale rozhodně ne boj – odmítám to považovat za akt osobní statečnosti, protože v roce 1977 jsem neměl důvod nepodepsat, měl jsem skoro čtyřicet roků, dělal jsem pomocného skladníka, v 70. letech už se nevěšelo a rozdíl mezi pobytem ve vězení a mimo vězení byl za totality nepodstatný... proto z toho nechci dělat hrdinství. Když budeme z normálního občanského postoje na obranu demokracie dělat hrdinství, tak tím ten zbytek společnosti velice degradujeme.
Věřil jste, že by se poměry mohly nějak radikálně změnit?
Nejen věřil! To, že se situace změní, že to je naprosto bezperspektivní režim, jsem věděl. Jen jsem nevěřil, že se toho dožiju. Přesto jsem celou dobu totality přemýšlel, jaké to bude, až to bude...
Přestože jste se stal mluvčím Občanského fóra, zůstal jste až do voleb v roce 1990 v tehdejším zaměstnání a šel tak na radnici přímo z nádraží. Jak to probíhalo?
Bylo to docela zvláštní. Měl jsem na starosti jednání s politickými stranami a za úkol vyměnit osazenstvo radnice a okresního národního výboru. Během generální stávky 27. listopadu, kdy bylo náměstí plné lidí, nám z radnice pořád vzkazovali, jestli s nimi nechceme jednat. Nechali jsme je trochu vydusit a pak nás několik nastoupilo na radnici. Radním jsme oznámili, že si přejeme jejich demisi. No a oni odstoupili.
Věděl jsem, že se situace změní. Ale nevěřil jsem, že se toho dožiju.
A pak jste se po komunálních volbách stal primátorem. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Byly to nejhroznější čtyři roky v mém životě. Já si totiž velice cením času, pro mě je nejvzácnější volný čas, kterým mohu disponovat. Na tom nádraží to bylo ideální, tam víte dva roky dopředu, jaké budete mít směny, nastoupíte v sedm hodin ráno, skončíte v pět hodin večer a jste hotový. Na radnici jsem po čtyři roky nebyl nikdy hotový, a to mě stresovalo.
Jednou z vašich největších zásluh byla majetková vypořádání. Získal jste do majetku města a dalších institucí řadu významných nemovitostí, které vlastnila armáda nebo strana. Bylo to náročné?
To byla nesčetná jednání, ale mnohdy to probíhalo poměrně hladce. Například konvikt – celý ten objekt jsem dostal dopoledne od armády za korunu a odpoledne už ho měla univerzita. Dal jsem generálu Podešvovi korunu a pak mi měl dát korunu profesor Jařab. Dodneška mi ji univerzita dluží! Nejdéle naopak trval převod tereziánské zbrojnice, potom kasárna, pevnůstky a tak dále. Do toho přišla privatizace. V Olomouci se děly strašlivé věci, například kultovní objekt olomouckých Čechů, Národní dům, byl prodán za čtyři miliony a teď se tam prodávají ponožky. Z privatizace vyšlo město prakticky naprázdno.
Co kromě majetkového vypořádání bylo začátkem devadesátých let ve vaší funkci nejtěžší?
Nejhorší bylo, když jsem 10. listopadu nastoupil a o den později zjistil, že Olomouc nemá od Nového roku kam vyvážet odpadky. Jednotlivé obce začaly jednat samostatně a oznámily, že od ledna smlouvy s městem vypovídají. Musel jsem jet na jejich zastupitelstva, kde jsem žmoulal čepičku a oni na mě křičeli, že od té doby, co je u nich skládka, tak jim nesouloží králíci. To bylo nepříjemné. Jakmile nefunguje odpadové hospodářství týden, je to katastrofa! To byla první velká nepříjemnost, ale těch bylo potom milion.
A do toho jste se stal ještě poslancem...
To jsem v plánu neměl. Vymínil jsem si, že ve volbách do Sněmovny chci kandidovat na bezpečném místě. Nabídli mi osmnácté a nakonec se jich tam dostalo 17. Říkal jsem si: to byla trefa! Jenomže za dva měsíce jeden z poslanců zemřel a já jsem šel. Byl jsem pořádně nažhavený – nikdo z těch dvou set lidí ve Sněmovně neměl ponětí o samosprávě a přitom o ní vytvářeli zákony! Říkal jsem si, že je potřeba do toho zasáhnout, a tak jsem tam strávil asi tři čtvrtě roku a během té doby jsme vyrobili nový zákon o obcích. Pak jsem to zabalil. Bylo to strašně náročné – celou dobu, co jsem byl v Praze, jsem trnul, co se děje v Olomouci. A v Olomouci jsem trnul, co je zase v Praze.
Čeho z té doby si nejvíce ceníte?
Že zastupitelstvo neprocházelo politickými krizemi. V Praze se za tu dobu vyměnili tři nebo čtyři primátoři, zatímco v Olomouci, pátém největším městě, byla poměrně velká stabilita, která dávala možnost řešit problémy v relativním politickém klidu.
Jak byste zhodnotil situaci v současné komunální politice?
Lidé, kteří stojí mimo radnici, nikdy nemají dost informací, aby mohli hodnotit. Strašně nerad bych to hodnotil, to by bylo nezodpovědné. V politice je jeden základní problém – lidé jdou do politiky proto – nebo bych tomu aspoň rád věřil – aby se něco změnilo. A to se buď podaří, nebo ne, ale to je pořád v normě. Ale nejhorší je, když politika začne měnit ty lidi, protože to je vždycky k horšímu. A já mám takový dojem, že k tomu v Olomouci nějak masově nedochází. Protože to je to základní – jakmile vás politika začne měnit, tak rychle pryč...
Přesto, nechybí vám politika teď, když jste v důchodu?
Nejmoudřejší část toho zákona o obcích, který jsme vytvořili, bylo čtyřleté volební období. To mi úplně stačilo. Vždycky, ať jsem dělal cokoli, jsem se těšil na to, co budu dělat potom. Když jsem pak učil na univerzitě, už jsem se těšil do penze. V ní jsem od loňského ledna, a je to senzační. Jsem ale stále penzista začátečník, takže ještě pořád nevyužívám všech možností, které mi to skýtá. Hlavní je, že nic nemusíte.
Mgr. Milan Hořínek, Ph.D.
- narozen 6. 7. 1937 v Olomouci
- absolvoval obor čeština – ruština na Filozofické fakultě UP v Olomouci
- 1959–69 středoškolský profesor na gymnáziu ve Šternberku
- kvůli kritice společenských poměrů po sovětské invazi v srpnu 1968 vyhozen ze zaměstnání, pracoval jako dělník na pile, noční hlídač či dělník Československých drah
- 1989 mluvčí Občanského fóra v Olomouci
- 1990–1994 primátor města Olomouce
- od 1995 působil na katedře společenských věd Pedagogické fakulty UP
- od 2001 prezident charitativní organizace Lions Club Olomouc
- 2004 s Františkem Mezihorákem vydal publikaci Padesát německých Olomoučanů
- 2008 Cena města Olomouce za boj proti totalitě
Tak úplně ale neodpočíváte. Od roku 2001 jste prezidentem olomouckého Lions Clubu. Můžete těm, kteří o něm neslyšeli, přiblížit, co je náplní jeho činnosti?
Lions Club je světová charitativní organizace, která má pět milionů členů po celém světě. Olomoucký klub má 25 členů a za každého z nich bych dal ruku do ohně. Jsou mezi nimi právníci, lékaři, podnikatelé...
Jak se člověk může stát členem?
Pouze na doporučení, je to výběrové členství. Musí to být absolutně slušný člověk, který nedělá žádné podrazy, protože náš kredit by zničilo, kdyby se ukázalo, že má nějakého kostlivce ve skříni. Kromě toho musí být finančně nezávislý, aby to nebyla svépomocná organizace. K tomu musí být připraven občas nějakou korunu pustit a hlavně odvést určitou činnost. Peněz moc nemáme, a když nás o ně někdo požádá, musíme velice podrobně prověřit, zda je nezneužije.
Takže peníze plynou od vás přímo těm, kteří je potřebují?
Ano. Ale kromě toho přispíváme na české centrum a celosvětové centrum Lions Clubu, které je v Americe. Tyto finance se pak používají na světové projekty. Pak jsou ještě lokální projekty, kdy se někdo obrací přímo na nás a my sami zvažujeme, komu přispět.
Můžete být konkrétnější? Komu a jak například pomáháte?
Jsou to vozíčkáři, postižené děti a podobně. Na naše konto přispívají jednak členové, občas nám dá peníze nějaký sponzor. Peníze se shánějí těžko, takže velkým přínosem je například prodej vánočního punče, který sami vaříme. Finance nám přináší i ples v opeře, který jsme letos pořádali už poosmé.
Jste schopni potenciálním dárcům a sponzorům zajistit, že jejich peníze, věnované na dobročinné účely, nebudou zneužity?
Za to mohu osobně ručit. Je to zajištěno tak, že máme dva účty – co vyděláme, nebo co nám někdo dá, to je na účtu A. Na účet B jdou naše příspěvky, a z nich se musí hradit veškerý provoz. Z účtu A nesmí jít ani koruna jinam, takže není možné, aby se nějaké peníze ztratily. Důležité je, že zásadně přispíváme jednotlivcům, protože nemá smysl přerozdělovat finance přes další organizace.
Poslední otázka – v Olomouci žijete celý život, považujete se za patriota?
Mám k tomuto městu krásný vztah. Olomouc je ženského rodu, takže je to vlastně milenecký vztah. Přál bych si, aby Olomouc byla městem šťastných lidí. Představuji si to tak: Když umře občan Olomouce, tak samozřejmě přijde do nebe – to je jasné. U brány ho uvítá svatý Petr a zeptá se: „Odkudpak přicházíte?“ A on řekne: „Z Olomouce.“ A svatý Petr odvětí: „No, tak to se vám u nás moc líbit nebude... Nebe není Olomouc.“