Před několika dny skončil už 36. ročník festivalu Svátky písní, který pořádáte. V čem byl podle vás letošní ročník mimořádný?
Úspěšný byl hned z několika hledisek. Jednak z uměleckého, protože sbory, které se zúčastnily, jsou rok od roku lepší a letos byly opravdu špičkové, což potvrdili všichni členové poroty. Také se nám změnila porota – vždycky tam bylo vesměs české zastoupení plus jeden dva cizinci, tentokrát to bylo obráceně – byli tam tři Češi a zbytek cizinci – ze Švýcarska, Maďarska, ze Singapuru nebo Ruska, takže i to hodnocení vypadalo důvěryhodněji.
Jaká byla tentokrát účast?
Letos se přihlásilo i více sborů, což patrně zapříčinilo i to, že jsme poprvé zavedli finanční ocenění. Takže například v těch nejtěžších kategoriích mohly sbory vyhrát 1000 nebo 500 euro. Soutěžilo 169 sborů ze 13 zemí a celkem to bylo 5748 zpěváků. Nejvíce samozřejmě bylo českých sborů, ale bylo zajímavé, že druhý nejvyšší počet byl ze Singapuru, celkem devět. Pak tam byli také Turci, Rusové, Estonci, Lotyši, Litevci, Maďaři, Poláci, Slovinci, ale i sbor ze Slovenska nebo Portorika.
A co návštěvnost? Přišli Olomoučané v hojném počtu?
To je další věc, která mě velice potěšila – ty dřívější festivaly byly spíše stranou zájmu diváků. Většinou to brali tak, že se něco děje na náměstí, ale už nešli dále. Ale letos se podařilo to, že na soutěži, která trvá od devíti dopoledne do čtyř odpoledne, sedělo po celou dobu publikum. A zpívat před publikem sborům vždycky pomáhá.
Lidi ve sboru spolu tráví často více času než s rodinou.
Kdo byl vlastně absolutním vítězem?
To je poněkud složitější. Máme celkem 53 kategorií, které se dělí podle věku, velikosti sboru a žánru – například církevní hudba, folklór s doprovodem nebo bez nebo i s orchestrem a tancem, spiritual- gospel-jazz, s choreografií nebo bez, kategorie populární hudby, soudobá česká hudba (to jsme zavedli, abychom podpořili žijící autory). Každý sbor se navíc může zúčastnit více kategorií, takže například sbor Raffles Chorale ze Singapuru získal čtyři zlaté medaile, Musica da Camera Brno taky čtyři. Absolutním vítězem se ale v soutěži nejlepších sborů ze všech kategorií stal sbor Coralia de Puerto Rico, který tady byl poprvé.
Kromě Svátků písní pořádáte ale festivaly i jinde. K tomu vyučujete na univerzitě, stíháte ještě vůbec sbormistrovat v Campanelle?
Je pravda, že práce je opravdu hodně. Za pár dní například odjíždíme do Petrohradu, kde děláme festival, další plánujeme v Thajsku. Ale sbormistra ještě dělám, dokonce čím dál tím víc. Teď jsem dokonce musel od ledna vést komplet všechna oddělení, protože dvě kolegyně byly na mateřské. A to bylo opravdu hodně náročné. Jinak se stále věnuji hlavnímu sboru i přípravkám a navíc mi začíná pomáhat syn. Pokud úspěšně složí maturitu, chtěl by ve studiu hudby pokračovat. Už má za sebou první zájezdy ve Švýcarsku a Německu. Letos v květnu jsme byli v Belgii na festivalu, já jsem tam byl jako pianista, on dirigoval a získal zlato. To bylo docela hezké, protože já jsem tam získal zlato před třiceti letech a on na to teď navázal...
Tradice tedy pokračuje – vy jste začal se svým otcem také spolupracovat v 17 letech, ne?
Ano, můj otec se věnoval hudbě – zpíval, hrával divadlo, a přestože vystudoval úplně jiné obory, tak začal řídit sbory na několika školách. Potom v něm uzrála myšlenka dát dohromady sbory z celé Olomouce a v roce 1967 se pak na jednom koncertě sešlo 300 zpěváků. Já už jsem u toho byl jako klavírista a začínal jsem dirigovat. Samozřejmě jsem si jako dítě taky prošel sborem, stejně jako později můj syn.
Syn tam chodil povinně, nebo ho to bavilo?
Bavilo ho to. Víte, ony ty pohnutky, pro které se chodí do sboru, nebývají kolikrát vůbec pěvecké. Kluci tam chodí kvůli holkám, holky kvůli klukům, za minulého režimu se chodilo také proto, že člověk mohl cestovat. Taky tam musí být dobrá parta, protože když si představíte, že sbor je měsíc společně na cestách, několikrát týdně zkouší a dvakrát měsíčně koncertuje, tak se v podstatě vidí ve sboru častěji než se svou rodinou. Takže sbor znamená i jakousi společenskou souvztažnost...
Navíc se děti můžou ulít ze školy...
No, to je trochu problematické, protože k nám chodí děti, které studují třeba anglické nebo francouzské gymnázium, kde je studium velmi náročné. Musí se pak učit i v autobuse. Pokud by se špatně učily, nechtěla by je škola nebo rodiče na zájezdy uvolňovat.
Jaký je zájem o účast ve sboru?
Nouzi o zpěváky nemáme. I když je dětí obecně méně a dříve jsme mívali třeba 600 nebo 700 členů, myslím, že i současných 350 zpěváků je slušné číslo. Letos na konkurz přišla skoro stovka malých zpěváčků.
Děti se učí zpívat na základě citového vztahu. Jinak to nefunguje...
Do oddělení Broučci přijímáte děti od tří do šesti let. Jak se u takových mrňousků pozná talent?
To je velice těžké. Jak poznáte, jestli čtyřleté dítě bude umět jezdit na kole, jestliže nikdy předtím nejezdilo? Pokud dítě nikdy nezpívalo, tak se nedá předpokládat, že to bude umět. Ale to neznamená, že v sobě tyto vlohy nemá, je jen potřeba je objevit. Důležité je, jestli rodiče s dítětem odmala zpívají. Protože zpívání se učí na základě citového vztahu k někomu. To znamená, že dítě se nenaučí zpívat, když mu do postýlky dáte walkmana nebo pustíte televizi. Tak to nefunguje. Vždy je to na základě citového vztahu k někomu z rodiny – může to být maminka, tatínek, babička. Jedině tak se ten talent může rozvinout. Jinak na konkurzu stačí, když dítě zazpívá písničku podle klavíru a poznáte, jestli dobře intonuje nebo ne. Někdy se objeví problémy, že dítě má třeba hlubokou polohu a vypadá to, že bručí. Když mu ale řeknete, ať zamňouká a ono se dostane výš přes takové ty přechodové tóny, tak je vzdělavatelné. V podstatě se do toho sboru „promňouká“.
Ale co když někdo opravdu nemá talent? Všechno přece naučit nelze...
Pokud se zjistí, že někdo opravdu nemá talent, tak se s ním rozloučíme. Některé děti musí sbor opustit i proto, že se nechtějí moc učit. Ve sboru se totiž zpívá v mnoha jazycích. Česky si děti ani tak moc nezazpívají a naučit se zpaměti bez chyby písně v cizím jazyce, to už je skoro jako ve škole.
A co děláte s chudáky kluky, kteří začnou v pubertě mutovat?
Oni nejsou chudáci, ba naopak získávají mužný prvek a jsou v obdivu všech dívek. Zajímavé je, že pokud chodí do sboru, tak nemají problém s přechodem z chlapeckého do mužského hlasu. Takže když mutují, zpívají ve sboru falzetem. Máme ve sboru sedmnáctileté i osmnáctileté chlapce, kteří vypomáhají v divadle, například v Bludném Holanďanovi, kde zpívají bas. To je docela běžné. Teď jsme založili zajímavé oddělení, kde jsou holky do 15 let a k nim kluci ve stejném věku, kteří zpívají mužské hlasy. To znamená, že kdyby se s mutujícími chlapci ve škole pracovalo, mohl by být na každé základní škole smíšený sbor. V některých zemích, například v Maďarsku nebo ve Slovinsku to tak funguje běžně.
Ještě stále žijeme z kolektivní výchovy. Až to pomine, o sbory nebude zájem.
Jak hodnotíte kvalitu výuky hudební výchovy na základních školách?
V prvé řadě je nutné chápat hudební výchovu jako estetickou výchovu – to je základní věc. Pak je otázka, jestli zhodnotím, že někdo umí z hudební teorie pátý stupeň ve stupnici H Dur, anebo když jde po třídě, zvedne papír a hodí ho do koše. Do hudební výchovy se dá nacpat nejen historie hudby, ale v podstatě i doba, v níž ti skladatelé žili, jak se tancovalo, jak se oblékalo, jedlo a podobně. Když jsem já byl žákem deváté třídy, náš učitel hudební výchovy sloučil třídy dívčí a chlapecké a učili jsme se tančit, protože to k hudbě také patří. Pak tam samozřejmě patří poslech. Mladí mají třeba rádi popík, ale když se jich zeptáte, na jaké nástroje jejich oblíbená kapela hraje a kolik má ta kytara strun a jak to, že to tak a tak zní, tak o tom neví vůbec nic. V hudební výchově zkrátka záleží na tom, kterým směrem ten učitel jde. Osnovy je dnes neomezují a vůbec by to nemusel být okrajový předmět.
Takže už neplatí heslo: Co Čech, to muzikant?
Řekl bych, že česká hudebnost mizí. Díky diskotékám umí mladí maximálně pochod a polku, protože to je hudba dělaná na těžké doby. Kdyby měli udělat něco na způsob Jižní Ameriky, tak už s tím mají problém. Třeba když se u nás ozve skandovaný potlesk, jedou všichni na první dobu, zatímco v Jižní Americe tleskají synkopicky a všem to jde. Hudebnost je tam úplně jiná, je vidět, že jsou dál. I tance jsou složitější.
Pojďme ještě zpátky ke Campanelle. Absolvovali jste tisíce koncertů po celém světě, váš sbor má v zahraničí vynikající renomé. Které představení byste ale vyzdvihl jako nejzajímavější nebo nejpovedenější?
Je to velice obtížné, protože nám se někdy podaří, že máme 80 nebo sto koncertů za rok. Například ve Švýcarsku jsme zpívali už na 268 místech. Zpíváme tam čtyřikrát do roka a berou nás jako nejlepší švýcarský dětský sbor, protože oni tam dětské sbory vůbec nemají. Jinak rozdíly jsou obrovské třeba už jenom v Evropě. Když koncertujeme za polárním kruhem – ve Švédsku, Norsku, Dánsku – tak tam i když se vystoupení líbí, tak oni to skoro nedají najevo. Skoro nezatleskají, jenom se obdivně dívají. Zato ve Španělsku nebo Itálii jsou potlesky obrovské, volají „bravo!“, dupou a křičí. A co teprve když překročíme hranice Evropy! Byli jsme dvakrát v Brazílii a Argentině. Tam je zajímavé, že chodí obrovské davy lidí na fotbalové zápasy a na sborové koncerty. Sál pro dva tisíce lidí je plný do posledního místečka, koncerty tam začínají v deset hodin večer, ale je úplně běžné, že v publiku sedí třeba 150 kojících matek. Pobrekávání kojenců je normální, k tomu se tam pravidelně objeví desítky psů z ulice, kteří přijdou klidně i do kostela, lehnou si do uličky a pak zase odejdou.
A jaká je atmosféra na zájezdech – musíte na zpěváky dohlížet, aby dodržovali disciplínu? Pravidelná večerka, žádný alkohol, cigarety?
Pravidla jsou přísná, ale zpěváci sami naštěstí vědí, že druhý den budou muset odstát dvě hodiny na koncertě a další den zas a zas, takže ve vlastním zájmu je dodržují. Ty zájezdy jsou totiž opravdu fyzicky dost náročné.
Jakou má sborové zpívání podle vás budoucnost?
Sborové zpívání má obrovskou působnost, protože zasáhne velký počet lidí. A přesto podmínky nejsou ve všech zemích stejné.
Jako příklad můžu uvést Singapur, kde mají ve vládě jakéhosi „poloministra“ pro sborové zpívání. Chtějí se vyrovnat vyspělým zemím a zvyšovat kulturu prostřednictvím sborové činnosti. To se projevilo tak, že 850 zpěváků ze Singapuru, kteří letos přijeli do Olomouce na Svátky písní, v podstatě nic neplatilo – letenky a veškeré další výdaje za ně uhradil stát. To je opravdu úžasný přístup, protože oni jsou tak chudí, že za jiných okolností by sem jet nemohli.
Jaká je situace u nás?
Dospělé sbory stárnou a chybí zásoba mladých zpěváků. Náročnost práce děti přitahuje čím dál méně. Naštěstí na tom zatím nejsme tak špatně jako v Německu nebo ve Švýcarsku. My ještě pořád žijeme z přísného školství Rakouska- Uherska, kdy se muselo, a kolektivní výchovy minulého režimu, kdy se muselo dvojnásob. V okamžiku, kdy tohle pomine, tak to skončí. Zatím děláme všechno pro to, aby to tak nebylo.
Jiří Klimeš
sbormistr pěveckých sborů
- narodil se 21. 9. 1947 v Olomouci
- vystudoval na Pedagogické fakultě UP v Olomouci obor český jazyk – hudební výchova
- 1967 založil se svým otcem Karlem Klimešem pěvecký sbor Campanella
- zakladatel Šternberského pěveckého sboru (1978–1980), Hranického pěveckého sboru (1984 –1989), Mládežnického pěveckého sboru Bel canto DK Sigma
- působil jako sbormistr opery a operety Moravského divadla (1985–1986), sbormistr sboru Moravské filharmonie Žerotín (1981–1990), zakladatel Akademického pěveckého sboru UP
- od roku 1989 odborný asistent na Katedře hudební vědy a výchovy PdF UP, kde vyučuje obor řízení sboru
- prezident festivalů: Svátky písní Olomouc, Musica Religiosa Olomouc, Amadeo Olomouc, Festa Choralis Bratislava
- 2007 získal Cenu města Olomouce v oblasti hudby