VLADIMÍR GRAČKA
- narodil se 17. 12. 1943 v Olomouci
- absolvoval Střední průmyslovou školu stavební v Lipníku nad Bečvou, původním povoláním je spojový montér a zedník-památkář
- v letech 1972–1979 působil v Památkovém úřadu, 1979–1989 v Krajském vlastivědném muzeu
- po rekonstrukci Přemyslovského paláce byl jmenován jeho kustodem
- v roce 1992 objevil poklad arcibiskupa Prečana, ale na svém kontě má nespočet dalších významných objevů
- je autorem odborných statí a knih Domovní znamení, ochranné plastiky a obrazy v Olomouci (1985), Olomoucké panoptikum (1997), Objevovaná Olomouc (2001, 2012), Domovní znamení v Olomouci (2008) – na ní se podílela také spisovatelka Helena Lisická a fotograf Karel Zámečníček. Dále se Slavomírou Kašpárkovou napsali knihu Olomoucká podzemí (2009)
- věnuje se také sběratelství, sbírá mj. pohlednice dopravních lodí
- v současné době působí jako průvodce v nové stálé expozice Vlastivědného muzea v Olomouci s názvem Příběh kamene – expozice geologie, archeologie a lapidária
Dostal jste Cenu města Olomouce, co
pro vás toto ocenění znamená?
Je to pro mě satisfakce za těch 40 let práce
pro Olomouc a její památky. Velmi si
cením toho, že jsem se dostal mezi takové kádry, jako byl Pavel Dostál, Antonín
Schindler nebo třeba Pavel Zatloukal.
Samozřejmě, že se najdou lidé, kteří mi
to budou závidět, ale těm bych rád vzkázal,
že zatímco oni třeba sedí u televize,
já procházím domy a sklepy a dělám
sondy. Pravidelně se tomu věnuji už od
roku 1970, kdy jsem se vrátil z emigrace
v Africe.
Jak jste se dostal do Afriky?
To bylo v roce 1968. Rozhodl jsem se
emigrovat, i když pro mě nebylo lehké
domov opustit. Jihoafrická republika tehdy
na rozdíl třeba od Ameriky, Kanady
nebo Austrálie, které měly kvóty a vyžadovaly
povolení, brala každého, kdo
byl mladší 25 let. Mně bylo tehdy
25 let a byl jsem tam na ekonomický
azyl.
Co jste tam dělal?
Jsem vyučený spojový
montér, takže
jsem tam dělal montéra. Byl jsem tam dva roky,
napřed v Pretorii v podniku, který dělal
lékařské přístroje, pak jsem dělal v Kapském
městě v přístavu na lodích, ale také
na dalších místech, například ve výrobně brandy či piva.
Proč jste se vrátil, nelákalo vás tam zůstat?
Táhlo mě to domů. Pravda je, že to někteří
nemohli pochopit, proč jsem nezůstal v cizině.
Dokonce jsem se tam mohl
i oženit, ale láska k domovu byla silnější.
Když jsme v Kapském městě na barbecue
zpívali české písně, tak jsme u toho
plakali. Všechno jsem zahodil a vrátil se.
Jsem olomoucký patriot, a i když jsem
pracoval i v jiných městech, bylo to vždy jen krátkodobé. Vždycky jsem se rád vracel
domů, do rodné Olomouce!
Vrátil jste se tedy v roce 1970, co jste dělal
potom?
Po návratu jsem ještě chvilku dělal údržbáře
v podniku Potraviny Ostrava, kde
jsem pracoval před odchodem do ciziny.
Pak jsem se přihlásil jako pomocný dělník
při Památkovém úřadu, vyučil se mezitím
zedníkem a při tom jsem ještě dělal
památkářské zkoušky. Ty mě opravňují
k tomu pracovat jako zedník třeba na
národních kulturních památkách a podobně. Pak jsem
si udělal dálkově stavební
průmyslovku, maturoval
jsem v roce 1982.
Jak jste se dostal k hledání
pokladů? Pořídil
jste si detektor kovů
a pátral na vlastní pěst?
Detektorům jsem se vyhnul, ty nepoužívám
vůbec. Měl jsem hodně nabídek, ale odmítám je. S památkáři
a odborníky
spolupracuji
na sondážích od
roku 1970. Tohle
objevování,
kdy kopete a na něco zajímavého narazíte, mě
baví.
Takhle nějak jste objevil i poklad arcibiskupa
Prečana? To jste šel najisto,
nebo to byla náhoda?
To byla náhoda. V přízemí Zemského
archivu v Olomouci jsem prováděl sondáže
spolu s kunsthistoričkou Slavomírou
Kašpárkovou. Dělal jsem pásovou
sondu do zdi v přízemí. A tam byla
zazdívka – zdivo silné dva metry a najednou
štěrbina zazděná jen na „laufku“
(15 centimetrů). Tak jsem to provalil a něco
se tam objevilo. Byl jsem zrovna
sám, paní Kašpárková odešla na oběd.
Tak jsem tam hmátl a našel jsem berlu ze
slonoviny. V první chvíli mě napadlo, že
je to umělá hmota. Jako další jsem vytáhl
druhý oltářík, a to už jsem věděl, že je
zle. Když jsem tam posvítil, uviděl jsem
osm beden.
Co jste udělal?
Ohlásil jsem to, nález se zlegalizoval.
Jednotlivé věci se dávaly do
košů, pořizoval se z toho videozáznam.
Byli u toho památkáři a až
nakonec byl přizvaný nějaký pracovník
arcibiskupství. V bednách
byly sošky, oltáříky, většinou ze
slonoviny, pak tam byl nějaký míšeňský
porcelán, pár reliéfů, brože,
drahé kameny a další věci.
Až v poslední bedně se našel
seznam – byla to kniha se seznamem
předmětů, které ve 30.
letech nakupoval tajemník arcibiskupa
Prečana. Ten seznam byl
velmi důležitý, teprve z něj se
zjistilo, že jde o poklad arcibiskupa
Prečana, do té doby jsme
nevěděli, co je to za věci a proč
tam jsou.
Dostal jste nějaké nálezné?
Ne, nedostal, prosoudil jsem naopak
velké peníze. Nález nebyl
ohodnocený a právnicky to bylo
zmatečné. Tak jsem pak ty dlouhé
soudní tahanice utnul. Později jsem
se usmířil s panem arcibiskupem.
Na to místo pak kvůli zpevňování
základů nacpali několik kubíků betonu,
takže kdybych to neobjevil, už
by to nikdy nikdo nenašel. Když jsem
našel ten poklad, tak jsem ho odevzdal odevzdal
a mnozí mě označili za nejhloupějšího
zedníka, že jsem si to nenechal...
Tohle byl váš největší objev?
Největší objev byly románské hlavice, které
jsme našli s panem Alešem Rozehnalem,
paní Kašpárkovou a ještě s jedním dělníkem.
Jsou teď vystavené v Arcidiecézním
muzeu, dole ve sklepení. Ten sklep je raně
gotický, asi ze 13. století, je to nejstarší podzemí
v Olomouci. A právě tady jsme našli
tu hlavici. A vůbec největší objev udělal
Aleš Rozehnal, když našel reliéf Klanění
tří králů. Byli jsme od toho místa kousek,
vybourávali jsme novodobé zazdívky románských
oken, ale protože byla zima, nedokončili
jsme to. Když se pak oteplilo, tak
on tam nastoupil a našel jej.
Zajímavý byl i objev, který jsme učinili
v roce 1995 s panem Faltýnkem pod podlahou
jedné z místností v přízemí konviktu.
Šlo asi (podtrhuju slovo asi) o základy
tehdejší synagogy, včetně zachované
dlažby, zdiva a kousku chodby. A dokonce
pod Kaplí Božího Těla se našla mikve
– židovská rituální lázeň.
Zajímavé objevy jste udělal i v Korunní
pevnůstce...
O to mě požádala v roce 2009 paní Záleská,
ona věděla, že provázím podzemím
a chtěla, abych tam asistoval při opravách
hradeb. Pod podlahou v prachárně
a v dalších objektech se našly nábojnice,
zbytky střelného prachu, křesadlo, medailonky,
psí známky a další věci, tedy více
než 12 kilo barevných kovů. Napřed jsme
mysleli, že tam byla dílna, ale pak se ukázalo,
že tam byla chemická laboratoř – za I.
světové války se od lidí sbíraly hmoždíře,
mosazné knoflíky a podobně, a z toho se
dělaly náboje. A protože tam byly podlahy
z hrubých prken, tak to tam propadalo.
Je v Olomouci nějaké místo, které byste
ještě rád prozkoumal?
Michalský vršek, ten mě přitahuje, je to
kultovní místo. Je tam chrám sv. Michala
s kaplí sv. Alexeje, ambitem a zvonicí. Kopat
by se mělo v místech tamní školy a její
zahrady a taky těsně u závěru kostela,
u kaple svatého Alexeje. Osobně bych kopal
v místě toho oplocení, naproti škole.
Podle vás tam budou ještě cennější nálezy,
než ty, které se tu už našly?
Samozřejmě, na celém Žerotínově náměstí
a v okolí. Josef Bláha našel v Michalské
ulici poutní odznak z jižní Itálie
a křížek z Kyjevské Rusi. Takže na pár
čtevrečních metrech našel dvě věci z oblastí,
které jsou od sebe vzdáleny dva
tisíce kilometrů. Otázka je, proč zrovna
v Olomouci.
Teď pracujete ve Vlastivědném muzeu
jako průvodce, nechybí vám objevy?
Fyzicky na to mám, ale v současné době
už tuto práci dělají kunsthistorici – vysokoškoláci
vzali majzl a kladívečko. Je
fakt, že oni to dokážou hned na místě
posoudit a udělat projekt a technickou
zprávu. Já mám bohužel zkušenosti jen
z praxe, a i když nemám tituly před i za
jménem, poznám třeba na první pohled
románské zdivo.
V prosinci oslavíte jubileum. Chystáte
při té příležitosti něco?
Ještě letos by měly znovu vyjít doplněná
vydání knih Domovní znamení a Olomoucké
panoptikum. A protože jsem
i maloval a několikrát i vystavoval svoje
obrazy, chtěl bych třeba ještě uspořádat
nějakou výstavu.