JAN PŘÍBORSKÝ
- narodil se 3. 2. 1947 ve Šternberku
- od roku 1991 pracoval v krajském ambulantním středisku Tyfloservis Olomouc
- v roce 2000 stál u vzniku TyfloCentra Olomouc, kde zastával až do letošního března funkci ředitele
- založil prodejní střediska speciálních slepeckých pomůcek
- podílel se na prosazení a realizaci orientačních prvků pro nevidomé jako zvukové a hlasové majáčky, reliéfní pásy na ulici, na nádraží aj.
- v roce 1993 vytvořil novou metodiku čtení a psaní Braillova písma pro dospělé nevidomé čtenáře
Šestašedesátiletý
Jan Příborský je skvělým příkladem toho, že i člověk s handicapem může
být aktivní a ve svém oboru úspěšný. To se snaží naučit nejen stejně postižené,
ale také jejich potenciální zaměstnavatele. Momentálně řídí nově
vzniklou sociální firmu Ergones, která pomáhá zrakově postiženým při
uplatnění na trhu práce.
Na co přesně se firma Ergones zaměřuje?
Jedna z hlavních služeb TyfloCentra je
vzdělávání v oblasti výpočetní techniky.
Protože i zrakově postižený člověk může
pracovat s počítačem, je-li ten počítač
vybaven speciální technologií, tzv. hlasovými
výstupy nebo zvětšovacím programem.
K tomu pořádáme speciální kurzy.
Dále se velmi intenzivně věnujeme pracovnímu
uplatnění zrakově postižených.
A protože máme největší praxi s výukou
práce na počítači, hledali jsme obor, který
s tím souvisí. Tak vznikl Tyflonet, což
jsou stránky, které se věnují problematice
osob se zrakovým postižením napříč celou
republikou. Pak jsme začali prodávat
elektronické kompenzační pomůcky, ke
kterým poskytujeme i návody a školení.
Kromě toho vaše firma nabízí grafické
práce, výuku cizích jazyků, překlady,
tlumočení, ale také třeba služby hodinového
manžela a mnoho dalšího...
Všechny ty činnosti vycházejí z toho, co
naši pracovníci už uměli nebo na co se
rekvalifikovali. Většina firem vzniká obráceně,
my jsme vycházeli z dovedností
těch lidí a těm přizpůsobili naše služby.
Když už ty profese dělají, dělají je dobře
a adekvátně. V celé firmě máme dvacet
lidí se zdravotním handicapem, přičemž
tři z nich jsou s jiným než zrakovým postižením,
protože potřebujeme i vidící
spolupracovníky. K nejoblíbenějším patří
jazykové kurzy. Sice musíme hledat jiné
metody výuky, ale jde to. Výuka probíhá
přes Skype, ale i prezenčně, lektoři
jsou slabozrací i zcela nevidomí. Přitom
máme klienty z řad široké veřejnosti, zrakově
postižení tvoří jen 40 procent z nich.
Přemýšlím, co zdravého člověka vede
k tomu, že se přihlásí do kurzu nevidomého
lektora. Vím, že například
nevidomí maséři jsou velmi pozitivně hodnocení, platí to i pro výuku jazyků?
Mají tito lektoři něco navíc? Lepší cit
pro jazyk, nebo něco podobného?
Víte, to je předsudek. Zrakově postižený
člověk nemá v ničem lepší předpoklady
oproti jiným. To by byl zázrak přírody
a zázraky se nědějí. Je to jenom tím, že
když člověk nevidí, musí si vypěstovat
kompenzační smysly.
Dobře, není to vrozené, ale nevidomí mají
schopnost si tyto smysly vypěstovat...
Ale to se netýká jen nevidomých, tu
schopnost má každý člověk, jen o tom
třeba neví. V momentě, kdy přijde o zrak,
začnou tyto mechanismy fungovat do
jisté míry jako náhradní. Ale člověk si to
musí uvědomit, nebo potřebuje odborníka,
který by mu v tom pomohl. Proto
existuje Tyfloservis, který pomáhá těm
později osleplým, aby se naučili samostantně
chodit, práce v domácnosti, péči
o zevnějšek a další spoustu věcí. Hodně
lidí si myslí, že to přijde samo, že příroda
nevidomým „přidělí“ například lepší
sluch, ale tak to není. Já mám například
bohužel hudební hluch, a v tomto ohledu
mi nepomohla ani ztráta zraku.
Vy jste zrak ztratil, dokážete se tedy vcítit
do klientů, kteří to mají z mého pohledu těžší než ti, kteří jsou nevidomí
od narození. Předáváte jim svoje zkušenosti?
Když vzniklo TyfloCentrum, nechtěl jsem
původně dělat ředitele, protože ta sociální
práce je mi velmi blízká. Chtěl jsem svojí
osobní zkušeností pomáhat i jiným – prošel
jsem si veškerá stádia, takže se umím
vcítit jak do těch úplně nevidomých, tak
do slabozrakých. Měl jsem problémy už
v dětství, v pěti letech jsem přišel o jedno
oko kvůli nemoci a v patnácti jsem měl
ještě úraz. Bohužel medicína nebyla tehdy
ještě na takové úrovni jako dnes, takže
se to už nedalo napravit a postupně jsem
ve třiceti letech oslepl úplně, včetně světlocitu,
takže od té doby nevidím vůbec.
Někdo si myslí, že člověk, který nosí brýle,
tak to vykompenzuje a je v pohodě.
Ale nemusí tomu tak být. I s lehkými dioptriemi
může mít velké problémy, já to
vím a můžu tomu člověku nějakým způsobem
pomoct. Bohužel mi uniklo vysokoškolské
vzdělání, ale vzdělával jsem se
sám v rámci sociální rehabilitace, udělal
jsem si řadu speciálních kurzů a o tuto
problematiku se hodně zajímal ještě před
revolucí. Nakonec na mě zbyla ta administrativa,
ale naštěstí na sociální práci
máme dost šikovných lidí.
Jak je na tom Olomouc z hlediska bezbariérovosti
pro nevidomé a slabozraké?
Nejen proto, že jsem byl u vzniku projektu
Bezbariérová Olomouc, bych řekl,
že Olomouc obecně je vůči nevidomým
hodně vstřícná. A i když by se našly věci,
které by se daly kritizovat, je dobré připomenout,
že tady vznikaly prvky, které
se později uplatnily v rámci celé republiky.
Například signální a varovné pásy na
přechodech přes vozovku, kterým v odborné
hantýrce říkáme „bobky“, byly
poprvé použity v Olomouci. Postupem
času se navíc ukazuje, že to, co původně
vzniklo pro zdravotně postižené, slouží
i široké veřejnosti. Například „klapadla“
na křižovatkách, kde už se lidé mnohdy
ani nedívají na semafor, ale často sledují
spíš ten zvuk. Bezbariérovost tramvají
a autobusů je výhodná pro matky s kočárky
nebo starší lidi, veřejnost si oblíbila
také inteligentní zastávky. Jsme jedni
z mála v republice, kteří mají ozvučeny prakticky všechny zastávky. Dají se ovládat
pomocí malé vysílačky, která funguje
napříč celou republikou. Kromě MHD
pomáhá tato vysílačka také při navigaci
u vchodu do budov, kdy se mi ozve majáček
a ten mě navede do vchodu do budovy,
nebo mi řekne, co je to za objekt.
Ale to předpokládá, že tam ten majáček
budova má...
Ano, v Olomouci je nejméně 120 budov
vybavených tímto majáčkem. Veřejnost
to neví, protože to funguje, jenom když
ho aktivuji. Například olomoucké nádraží
bylo první v celé republice, které tento
systém mělo. Pokud jde o postižené, tak
myslím, že jsme velmi spokojení.
Co vám naopak pohyb po městě komplikuje?
Co je největší bariéra?
Největší bariéra je hodně lidí a hluk. Třeba
uprostřed města na křižovatce, kdy
kvůli hluku neslyším klapadla. Ale s tím
nic nenaděláme, jsou věci, které musí člověk
přijmout, nebo se podle toho zařídit,
například využít někoho, kdo jde kolem.
A jaká je ochota lidí pomoci?
Osobně mám velmi dobré zkušenosti, dokonce
se mi často stává, že mi lidé nabízejí
pomoc tam, kde ji nepotřebuji. Obecně
lidé pomáhají, když mají čas, takže například
na nádraží je to horší. Kromě toho,
že každý spěchá a řeší svoje problémy,
vládne tam takzvaná davová psychóza,
takže když se někomu něco stane, stovky
lidí na to koukají a nikdo nepomůže, protože
každý čeká, že pomůže někdo jiný.
Co kromě hluku je pro nevidomé největším
problémem?
Takovou velkou překážkou jsou například
větve, které čouhají přes plot, třeba
vlivem napadaného sněhu. Vy se podvědomě
ohnete, ale já do té větve vrazím.
To se týká i silničních značek – když nesplňuje
normu a je níž, než by měla být,
tak zasahuje do oblasti obličeje a nevidomý
do toho může lehce vrazit a zranit se.
Máte pravdu, tohle jsou věci, které si
člověk běžně neuvědomí...
Právě, vy instinktivně uhnete, ale ten
nevidomý si jde svojí trasou a najednou
tam stojí na chodníku popelnice nebo kočárek.
Problémem jsou i stavby, lešení,
rozkopané chodníky a podobně. Ale to
jsou takové situace, na které musí člověk
myslet, počítat s nečekanými překážkami. Technika hole je dobrá, pokud ji člověk
správně používá, k tomu je ale také
důležitý výcvik. Například já jsem se to
učil sám metodou pokus-omyl, ale když
má s sebou člověk instruktora, tak to jde
daleko rychleji a bezpečněji.
Napadá mě ještě jedna bariéra, a to společenská
– setkáváte se s nějakými předsudky?
Ano, ze strany zaměstnavatelů. Hodně
lidí si myslí, že když člověk nevidí, tak
není schopen vůbec pracovat, že nemá
vzdělání, že nebude stačit tempu. Takže
i proto vznikly naše projekty, jejichž
součástí je i informovanost potenciálních
zaměstnavatelů, že i člověk, který nevidí,
může dělat určité práce, samozřejmě ne
všechny, ale většinou se to dá zařídit. Vím
o případu v Libině, kde je sekretář starosty
nevidomý člověk. Už je tam spoustu let,
našli si způsob komunikace, který vyhovuje
oběma stranám a jde to. Během mojí
práce ve vedoucí funkci jsme zjišťovali,
kolik procent svého času potřebuje moje
asistentka pro práci se mnou. Vyšlo nám
něco mezi pěti až deseti, čili minimum.
Maily si přečtu, napíšu si texty, načítám
si studijní materiály a podobně. A těch
profesí, kde se mohou zrakově postižení
uplatnit, je víc. Kromě masérů funguje
velmi dobře už desítky let třeba profese
učitelů hudby či jazyků, znám celou řadu
právníků, kteří jsou na vysoké pozici, překladatelé,
tlumočníci... Jediný problém,
který má většina z nich potíže překonat, je
ten předsudek, že to nejde. Je to složitější,
ale když se najde způsob, tak to jde.