TOMÁŠ HRBEK
- narodil se 15.8. 1943 v Olomouci
- po střední škole působil v různých profesích
- v letech 1965–70 vystudoval anglistiku a bohemistiku na FF UP
- v letech 1970–1990 učil na Střední ekonomické škole v Olomouci
- od roku 1990 učil dva roky na Katedře uměnovědy FF UP
- v letech 1991–2009 působil (zprvu souběžně) jako kancléř Univerzity Palackého
- je místopředsedou Židovské obce Olomouc, členem Rady Federace židovských obcí a místopředsedou Správní rady Nadačního fondu obětem holocaustu v Praze
- je ženatý a má dva syny
Po revoluci v roce 1989 dokonce velmi aktivně. Osudy jejích členů a příbuzných jsou často velmi pohnuté. Jednoduché to neměli už od středověku a tragédie se dovršila během holocaustu. „Napříč generacemi se shodujeme na tom, že současná doba je zde pro Židy nejlepší, jaká kdy byla,“ říká místopředseda židovské obce Tomáš Hrbek.
Členem židovské obce jste se stal teprve ve starším věku. Jaké jste měl dětství, jak se k vašemu náboženství stavěla rodina? Dodržovali jste židovské tradice a zvyky?
Vůbec ne. Jenom na Jom kipur a na Chanuku mě v dětství maminka brávala do modlitebny na Dolním náměstí. Věděl jsem o našem původu, ale v dětství se o tom u nás nemluvilo. Byl jsem dítě starších rodičů, otec se narodil v roce 1895, já v roce 1943 jako třetí v pořadí. Na rozdíl od svých dvou starších sourozenců jsem se o životě rodiny v době okupace dovídal až z vyprávění. Moje matka byla Židovka a matka mého otce také. Otci, advokátovi, se podařilo prokázat árijský původ – zfalšoval dokumenty své matky. Maminka tak byla, na rozdíl od své matky a dvou sester, uchráněna smíšeným manželstvím od první vlny transportů. Moje babička a obě tety s manžely zahynuly. Když potom v roce 1944 došlo i na smíšená manželství, zachránil moji maminku před transportem profesor Otokar Bittmann, šéf gynekologie v Olomouci. Opakovaně ji hospitalizoval v nemocnici a v březnu 1945 ji odmítl vydat z nemocnice Gestapu.
Kdy jste začal po rodinných kořenech pátrat?
Dokumentem, který mě přiměl pátrat po rodinné historii, byl testament, který našla v rodinných písemnostech moje manželka. Byla to závěť Samuela Redlicha sepsaná v Hustopečích v roce 1873, obsahuje jména jeho sourozenců a dětí.
K poznání mé rodinné historie významně přispěl Hanuš Weigl z Izraele. V 80. letech přijel za mou maminkou, protože při sestavování rodokmenu zjistil, že má v Olomouci příbuzné. Po revoluci jezdil pravidelně do Luhačovic na dovolenou a vždy jsme se setkali. Předal mi elektronickou databázi předků, kterou jsem zkombinoval s doklady z pozůstalostí mých rodičů. Po matčině smrti jsem se například dozvěděl, že můj dědeček Moritz Aschkenes, který měl v Olomouci podnik Export-Import piva, se pokoušel uplatnit ve vídeňském Bugtheateru svou divadelní hru, nebo že moje maminka korespondovala se svým bratrancem, básníkem a buřičem Hugo Sonkou, když byl v padesátých letech vězněn na Mírově.
A na základě těchto nových informací jste se začal angažovat v židovské obci?
Způsobil to Benjamin Kuras, kterého jsem znal z doby studií, než v roce 1968 emigroval. Setkal jsem se s ním v roce 1990 v Londýně, když jsem tam byl jako stážista na Masarykovo stipendium. Později mě jako kancléře Univerzity Palackého oslovil, zda by se univerzita spolu s Židovskou obcí Olomouc nepodílela na organizaci konference britských a amerických židovských kongregací vlastnících české a moravské svitky Tóry, které československý stát v roce 1964 prodal. Tehdy jsem jednal s tajemníkem obce Milošem Dobrým. Ke konferenci nakonec nedošlo, ale já jsem přijal pozvání pana Dobrého stát se členem obce. Dnes v obci pracuji, podílím se na zajišťování kulturního života obce a jsem již čtvrtým rokem redaktorem časopisu obce Chajejnu.
Kolik má v současnosti Židovská obec Olomouc členů?
Momentálně je to 154 členů, ale ten počet se mění.
Předpokládám, že spíše ubývají...
Ten pohyb je obousměrný. Bohužel nás nejstarší generace opouští, ale přihlašují se noví zájemci o členství. Jsou to jednak děti z židovských rodin, jednak lidé, kteří splňují podmínky členství, ale dosud členy nebyli. Podmínkou je, aby alespoň jeden prarodič byl Židem podle halachy. Počet tak zůstává zhruba stejný.
Jak se dá židovský původ prokázat? Řekněme, že někdo nemá žádný dokument a ani neví, kde by je měl hledat. Pomáháte zájemcům v tomto pátrání?
Ano, samozřejmě. Miroslav Papoušek z Národního památkového ústavu, otec Petra Papouška, předsedy obce, zpracovává databázi olomouckých Židů do roku 1945. Projekt souvisí s žádostmi rodin obětí holocaustu, které pátrají po svých kořenech. Jeho potřebu umocnila první vlna Stolpersteine (více na straně 29 – pozn. red.), kdy se přihlásili lidé, kteří chtěli položit pamětní kameny na upomínku svých zavražděných blízkých. Bylo třeba vyhledat jejich poslední olomoucké bydliště, zjistit data transportu a místo úmrtí atd. Na obec se obrací řada lidí, ne proto, že chtějí dokázat svůj původ, ale že chtějí poznat historii své rodiny. A tuto službu, kterou obec poskytuje zdarma, zmíněný projekt usnadní. Hledáme také dokumenty a fotografie související s někdejšími židovskými sousedy Olomoučanů, které jsou v jejich rodinných archivech. Byli bychom rádi, kdyby je majitelé poskytli ke zdigitalizování. Kontakt najdou na internetových stránkách obce.
Co je vlastně hlavní náplní činnosti židovské obce?
Stěžejní činnost je náboženská a kulturní. Vedle náboženství je nejdůležitější sociální a zdravotní pomoc těm, kteří ji potřebují.
Po náboženské stránce funguje olomoucká komunita se vším všudy?
Rabína v Olomouci nemáme, ten občas jezdí z Prahy nebo z Brna. Významnou osobností olomoucké obce byl vrchní kantor Zigmund Deutsch, který vedl bohoslužby. Po jeho smrti je vede kantor Luboš Smělý a předseda obce Petr Papoušek. Slavíme společně židovské svátky, jednou za 14 dní se koná společná oslava šabatu spojená s páteční večeří a sobotním obědem. K židovské tradici patří také rituály spojené s životním cyklem. Před několika lety se konala v Olomouci první židovská svatba od roku 1948. Podle židovského ritu se pohřbívá v židovské části hřbitova v Neředíně.
Jak to vypadá o šabatu?
V pátek vpodvečer se lidé sejdou v modlitebně. Po přivítání šabatu a večerní modlitbě pak přecházejí do společenské místnosti. Šabatová večeře je součástí židovské tradice. Po požehnání vína a před požehnáním chleba, který osobně peče Petr Papoušek, probíhá rituální umývání rukou. Společná večeře, připravená v košer kuchyni, je radostná událost doprovázená zpěvem.
Šabat je ale spojen i s dalšími zvyky, pokud vím, nesmějí Židé během něj například pracovat. Dodržuje se také toto?
Ano, o šabatu má Žid světit den odpočinku. Přístup členů obce k náboženskému životu je ale různý. Pouze malá část členů dbá na dodržování pravidel, která jsou obsažena v Tóře.
Další možností, jak se stát členem židovské obce, je konverze. Jak probíhá a kdo ke konverzi nejčastěji přistupuje?
Pro konverzi bývají různé důvody. Může to být tušený, ale těžko prokazatelný židovský původ, nebo je v základu přípravy na konverzi víra, kterou chce dotyčný člověk realizovat v rámci židovského náboženství. Cesta k cíli je ale velmi složitá. Obyčejně se zájemci o konverzi obracejí na židovskou obec, k níž mají důvěru. O vlastním zahájení konverze rozhoduje zemský rabinát v Praze. V průběhu dlouhého a náročného procesu je třeba opakovaně předstoupit před bejt din – rabínský soud. Před ním je třeba prokázat znalost obsahu Tóry, modliteb pro různé příležitosti, obsahu svátků, schopnost číst hebrejsky, ale především přesvědčit rabíny o trvalosti a pravosti pohnutek pro toto rozhodnutí. Konverze je završena ponořením do mikve, u mužů navíc obřízkou.
Mohou se i běžní občané přijít podívat, jak Židovská obec v Olomouci funguje?
Bohoslužeb se občas účastní hosté, kteří se zajímají o historii olomouckých židovských rodin, vítáni jsou členové jiných židovských obcí. Členové olomoucké obce si mohou také hosta na bohoslužbu či oslavu svátku přivést. Pro veřejnost jsme letos poprvé pořádali Den otevřených dveří a v roce 2013 to zopakujeme. Návštěvníci mohli v modlitebně vyslechnout přednášky o židovských svátcích, zvycích a tradicích, podívat se do košer kuchyně, jak se peče chleba, nebo si prohlédnout stálou výstavu o historii olomoucké synagogy. Součástí dne byl i koncert liturgických písní.
Vyprávíte si na obci také židovské vtipy?
Anekdoty patří k židovské kultuře, jedna například odpovídá s nadhledem na to, nač jste se ptala: „Rebe, smí se o šábesu zabít blecha?“ „Smí.“ „A veš?“ „Nesmí.“ „A kde je tu logika?“ „Copak to nechápeš? O šábesu se smí vykonávat jen taková práce, která se nedá odložit na později. Blecha uteče, takže nemůžeš čekat. Ale veš ti neuteče!“
Ve vašich stanovách píšete, že aktivně vystupujete proti všem projevům xenofobie, nacismu, fašismu a podobně. Setkáváte se s nimi ještě dnes?
Minimálně. Asi před rokem se stalo, že na památníku z roku 1949 na olomouckém hřbitově se objevil symbol, který policie ztotožnila se znakem radikální pravicové skupiny. Asi dvakrát se během některé z akcí, na nichž se podílela Židovská obec Olomouc, shromáždilo pár výrostků. Spolupráce s policií je v těchto případech velmi dobrá.
A co předsudky vůči Židům? Narážíte na ně občas?
Ne, to nemůžu říct. Před časem jsme na obci pořádali panelovou diskusi s názvem Kavárna tří generací. Představitelé všech tří generací, tedy generace přeživších i tzv. druhé a třetí generace, se shodli na tom, že současná doba zde je pro Židy nejlepší, jaká kdy v historii byla.
PŘÍBĚH MILOŠE DOBRÉHO A OLOMOUCKÉ HEREČKY POZNÁ LONDÝN
V důchodu chtěl Tomáš Hrbek pátrat dál po kořenech své rodiny, ale jak říká, nemá na to čas. V rámci své práce na časopise pátrá po kořenech jiných rodin, navštěvuje je a jejich příběhy publicisticky zpracovává. „Jeden z prvních příběhů, o kterém jsem psal, byl příběh tajemníka olomoucké židovské obce Miloše Dobrého, pražského rodáka. Psal jsem také o olomoucké etapě herečky, která se před válkou objevila i na filmovém plátně. Jmenovala se Hana Becková. Přežila koncentrák, kde zahynul její manžel Saša Munk. Po válce se vrátila k herectví v Realistickém divadle. Tam se seznámila s hercem Jiřím Pravdou, za kterého se provdala. Po událostech roku 1948 Pravdovi emigrovali, skončili v Londýně, kde se paní Hana opět věnovala herectví,“ vzpomíná Tomáš Hrbek, jehož mladší syn Daniel je ředitelem Švandova divadla (dříve Realistického). „Daniel při zpracovávání historie divadla narazil na příběh Hany Pravdové a navštívil ji v Londýně. Když zjistil, že jsem zmapoval olomouckou etapu jejího života, rozhodl se spojit její příběh s příběhem Miloše Dobrého v inscenaci Šoa,“ vylíčil. Představení Šoa se v divadle stále hraje. Na 27. ledna 2013 se chystá slavnostní londýnská premiéra anglické verze hry ve West London Synagogue za přítomnosti českého velvyslance Michaela Žantovského a oficiálních hostů ambasády České republiky.