Narodila jste se ve Šternberku, na gymnázium jste chodila v Olomouci. Ve kterém městě jste tedy vyrůstala?
Všechno to poprvé v životě jsem zažívala ve Šternberku. Ovšem už ve čtyřech letech jsme se přestěhovali do domu rodičů mé maminky v Olomouci-Novém Světě. Takže jsem vyrůstala a rozum brala v Olomouci.
V Olomouci jste jako dívka hrávala v ochotnickém divadelním souboru. V profesionálním divadle jste v Olomouci stálé angažmá nikdy neměla?
Ne, na profesionální scéně tehdejšího Divadla Oldřicha Stibora jsem nikdy nebyla v angažmá. Už jako patnáctiletá jsem tady ale hostovala, tehdy jsem alternovala s Libuškou Štědrou ve hře Zdravý nemocný, kterou tenkrát inscenoval Jaromír Pleskot, což byl režisér Národního divadla. Později zde v Olomouci pan režisér Svoboda inscenoval Shakespearovu hru Mnoho povyku pro nic, a tam jsem hrála Héru. To bylo během studia na gymnáziu, nebo, naše generace tehdy studovala na Střední všeobecně vzdělávací škole.
Ve vašich životopisech se říká, že jste na gymnáziu zvažovala studium medicíny či angličtiny. Nakonec jste se rozhodla pro DAMU.
Je to pravda, že jsem chtěla nejdřív studovat angličtinu. Rozhodla jsem se ale pro DAMU, protože moje milovaná přítelkyně a spolužačka jela na zkoušky na DAMU a já, jelikož jsem měla repertoár, rozhodla jsem se během týdne, že pojedu s ní. A jak už ta náhoda hraje různé role, já jsem ty zkoušky udělala a ona ne.
Ovlivnili vás v tomto kroku rodiče, kteří měli k divadlu velmi blízko?
Rodiče mně ani mým sourozencům do výběru povolání a podobných zásadních životních rozhodnutí nikdy nemluvili.
Takže i váš původní záměr studovat angličtinu byl z vaší hlavy?
Ano, ano! Pravdou je, že kdybych teď tu znalost angličtiny měla, kdybych tehdy prošla studiem angličtiny v Olomouci, kde na Filozofické fakultě výuka angličtiny vždycky byla, tak bych si velmi výskala. Bohužel dnes tu znalost nemám. Určitým faktorem, který ovlivnil mé rozhodnutí, bylo i to, že jsem už někdy 3. února věděla, že jsem přijatá na DAMU, takže jsem už potom na rozdíl od spolužáků, kteří se museli učit na přijímací zkoušky na vysoké školy, měla tuhle starost za sebou.
Takže vás čekalo příjemné poslední pololetí na SVVŠ…
Musela jsem se samozřejmě učit na maturitu, a taky jsem v té době točila film Organ na Slovensku, takže jsem toho měla nad hlavu.
V současnosti hrajete v Divadle na Vinohradech ve čtyřech hrách. Mimo to se často objevujete i na televizních obrazovkách. Jak zvládáte takové „přestupy“ z jedné role do druhé?
Ty přestupy nejsou nijak bolestivé, protože každou roli důkladně studuji. Na divadle se zkouší dva měsíce, s kolegy a režisérem. Celý inscenační tým se přitom stará o to, aby to představení bylo radostí pro diváky. Ale stejnou intenzitu studia vyžadují i role v jiných médiích.
Ačkoliv trávíte jistě větší část pracovního života na divadelním jevišti, většina Čechů vás zná z filmů a seriálů. Hrála jste v dětských seriálech, v detektivkách, v seriálu z nemocničního prostředí a také ve slavných Krkonošských pohádkách. Jaký vztah máte obecně k filmování?
Zažila jsem několik postupů při filmování. Jiný postup je, když točíte film a máte několikanásobně více času na natočení dané látky, a jiný postup je, když pracujete v seriálu. Tam je práce produkcí zorganizovaná opravdu masivně, kdy se musí třeba penzum třiceti stran scénáře natočit během jednoho filmovacího dne. Tomuto způsobu práce je přizpůsobeno i snímání. V televizi často pracujete na place, kde jsou tři kamery, zatímco když se točí film, je tam jeden dominantní kameraman, který vytváří zajímavý filmový jazyk toho díla. Jsou to velké rozdíly, a já daleko více znám to natáčení televizní. Natáčení filmů je v tomto ohledu pro mne i řadu mých kolegů jen takovou úžasnou třešinkou na dortu.
Někteří herci říkají, že mají rádi při natáčení určitý prostor pro improvizaci. Jaký je váš vztah k této věci? Máte ráda volnost, nebo spíš přesně dané mantinely?
Já jsem se dlouhou dobu obávala, že ve schopnosti improvizovat na dané téma nejsem zdatná. Až teprve jistou zkušeností jsem zjistila, že pokud herec přesně zná téma své figury a setká se s partnerem, který je zrovna tak naladěn, jsou pak improvizace vzrušující záležitostí. A můžu říct konkrétně, že v seriálu Ulice s Rudolfem Hrušínským naše postavy Hejlová s Peškem mnohokrát na dané téma improvizovaly.
Vzpomínáte ráda na roli Anče z Krkonošských pohádek? Každá nová dětská generace si vás s ní nepochybně spojuje…
Ano, je to pravda. Někdy mají děti obrovský údiv v očích, když mě potkají na ulici a maminka jim řekne: Podívej, to je Anče. Pro nás, bohužel už jenom pro Jarouška Satoranského, pana Peterku a mě, je tohle příjemná profesní satisfakce, že naše práce i po takových letech pořád malé děti takhle baví a zajímá.
HANA MACIUCHOVÁ
- narodila se r. 1945 ve Šternberku
- ve čtyřech letech se s rodinou přestěhovala do Olomouce
- vystudovala gymnázium v Olomouci – Hejčíně
- už v době středoškolského studia účinkovala v několika divadelních inscenacích
- během studia na DAMU získala angažmá v pražském Divadle za branou
- od roku 1971 dodnes je členkou souboru Divadla na Vinohradech
- natočila desítky filmových, televizních a seriálových rolí
- jejím partnerem byl do své smrti v roce 1993 herec Jiří Adamíra
- několikrát získala diváckou cenu TýTý pro nejlepší herečku, je držitelkou medaile Za zásluhy v oblasti kultury a také Ceny města Olomouce
Jste nejen krásná, ale máte také velmi příjemný a nezaměnitelný hlas. Baví vás namlouvání rozhlasových her? Dostáváte často nabídky takové práce?
Děkuji za tak lichotivé hodnocení. Namlouvání rozhlasových her mne baví zásadně. Dokonce bych se nezlobila, kdyby těch nabídek na práci v rozhlase bylo víc, ale na druhou stranu se nesmím rouhat. Vloni jsem dostala úžasné příležitosti, například Fritschovu Enigmu Emmy Göringové, což je monodrama, inscenované režisérem Vrzákem, které dokonce zvítězilo na Prix Bohemia 2010 a za které jsem, že se tak chlubím, získala třetího Nejlepšího neviditelného herce v Českém rozhlase. Mám rozhlasovou práci ráda, protože je to poslední médium, kde můžete pracovat v takové soustředěnosti, jakou už jinde nenajdete. Obzvlášť když točím monodrama, jsem ve studiu jen s mikrofonem a dirigencí režie za skleněnou stěnou. Mám hrozně moc ráda soustředěný plac…
Když jste loni v červnu na pódiu Moravského divadla přebírala Cenu města Olomouce, ze všech oceněných jste sklidila největší aplaus. Olomoučané vás vnímají asi stále jako „svou“. Jaký máte vlastně k Olomouci a Olomoučanům vztah vy?
K mé voňavé Olomouci a jejím obyvatelům mám stejně vřelý vztah jako oni ke mně. Pořád je to můj první domov. Zvláštní ovšem je, že když hledám místa svých prvních lásek, už je nenacházím. Vzpomínky ale pořád zůstávají.
Myslíte to tak, že z Olomouce zmizela nějaká konkrétní místa?
Nezmizela, k nepoznání se proměnila.
Kdysi jste prý měla obavu ze stěhování do Prahy, nakonec jste v ní opravdu zůstala trvale. Vracíváte se někdy do Olomouce?
Praha je můj druhý zvolený domov. Do Olomouce se stále vracím, mám tady nejen tatínka a mé sourozence, ale i jejich rodiny.
Když jsem se ptal Emila Viklického, který má také v Olomouci své blízké a žije a pracuje v Praze, říkal, že tady obvykle bydlí v hotelu, aby nerušil rodinu. Jak to máte vy?
No tak to já tedy ne! Bydlím u sestry a ráda. Se svými nejbližšími máme tolik společných témat, o kterých si chceme povídat, tak doufám, že je neruším. Těšíme se na sebe.
Na které představení byste asi nejraději pozvala své olomoucké fanoušky?
Nejraději bych je pozvala na monodrama Žena Vlčí mák od Noelle Chateletové, které hraju v Rock Café na Národní třídě. A ještě Strindbergův Tanec smrti, který jsme nazkoušeli s kolegy a hrajeme ho ve Zkušebně Vinohradského divadla. To jsou teď mé dva bonbóny.