Nepřímý doklad hovoří o roce 1260. Její prokazatelnou existence dokazuje poprvé až latinská listina z r. 1365, která ji zná pod názvem Radyekow, neříká však komu patřila, dokonce ani jestli šlo o vesnici, či pouhý statek na samotě.
Kdybychom uvěřili pozdějšímu kronikářskému záznamu z kláštera Hradisko vztahujícímu se k událostem za opata Roberta v letech 1243 až 1269, našli bychom vysvětlení, že zmíněný opat koupil Radíkov za 100 hřiven spolu s částí vsi Droždín od droždínského vladyky Předbora. Vladyka Předbor , syn Ratmírův je historickou osobností (připomíná se r.1239), skutečně žil i opat Robert. Ale přece jen je to zpráva pouze "z druhé ruky". Listinné dokumenty chybí. Ještě v roce 1578 byl vydán poněkud kuriózní list se stížností moravského tribunálu, že Radíkov nebyl zapsán v zemských katastrech a neplynuly z něj tedy žádné daně. Zůstal prostě ještě v 16.století utajen!"
První spolehlivé svědectví se datuje k roku 1601, kdy byla po dvanáctiletém vyjednávání uzavřena smlouva, podle níž se majitelem Radíkova stala po premonstrátech z Hradiska jesuitská kolej v Olomouci, která za to klášteru uvolnila svůj droždínský dvůr. Z toho všeho vysvítá, že Radíkov byl v nejstarších časech vždy nějak spojen s Droždínem, snad i svým založením a pozdějším osídlením. Za správy jezuitů byl znám jako pouhý hospodářský dvůr, v dřívějších dokumentech se však častěji hovoří o vsi toho jména. I když to patrně zůstane jen v oblasti dohadů, není vyloučeno, že původní osada zanikla, když po vyčerpání půdy extenzivním využíváním obyvatelé své sídlo opustili. Jisté je pouze to, že když byl v roce 1773 u nás již velmi nepopulární jezuitský řád zrušen, propadl v Radíkově státu (tzv.Studijnímu fondu) jen hospodářský dvůr s polnostmi. Přesto šlo o majetek cenný, neboť klášter Hradisko neváhal obstarat si potřebných 11 200 zlatých (prodejem domu v Olomouci, koželužny v Hejčíně a hospody v Olšanech u Prostějova) a v roce 1782 radíkovský dvůr znovu koupil. To ještě představení kláštera nemohli tušit, že to bude jen na dva roky. Císař Josef II., jak známo, zrušil v roce 1784 i premonstrátskou kanonii na Hradisku a statek v Radíkově se stal opět a bezplatně majetkem státu, stejně jako celé klášterní panství. V roce 1788 byl dvůr rozparcelován mezi 16 nových usedlíků - familiantů. (některých i z Droždína). Osm z nich si uzpůsobilo k obývání hospodářské objekty statku, jiných osm si postavilo nová obydlí. Tím vlastně vznikla osada jako základ pozdější obce.
Po necelých 50 letech (r.1834) čítala obec Radíkov 26 domů se 194 stálými obyvateli. Ti samozřejmě nebyli osvobozeni od poddaných povinností a dávek, které od r.1826 patřily novému majiteli bývalého klášterního panství hraběti Saint Genois. Po rozpadu patrimoniální správy se Radíkov stal roku 1850 samostatnou obcí olomouckého okresu, v mnoha směrech však závislou na nedalekém Svatém Kopečku. Patřil do jeho farního i školního obvodu, později dalších tamních institucí (četnické stanice, pošty, zdravotní služby apod. Spojení se Svatým Kopečkem, ale i dalšími vesnicemi v okolí a konečně s městem Olomoucí, dostalo také jiný rozměr vojensko strategický, když bylo ve vojenských kruzích rozhodnuto vystužit obranu olomoucké pevnosti výstavbou nového předsunutého opevnění až kolem Sv.Kopečka.
Fort číslo II. RADÍKOV z festu na Svatém Kopečku
V druhé polovině devatenáctého století bylo vyprojektováno a postupně realizováno mohutné opevnění města Olomouce. Jedním z komplexů těchto opevnění byl i fest Svatý Kopeček, do kterého patřily čtyři základní forty: č. I Toveř (poblíž kóty 418, II. Radíkov (kóta 444 Zdiměř), č. III. Lošov (poblíž kóty 375), č. IV. Droždín (poblíž kóty 335) a dvě dělostřelecké baterie označované A a B. Jako jediný byl postaven fort Radíkov v letech 1871 až 1876. Práce pokračovaly minimálně do roku 1882 o čemž svědčí klenák na odvodňovací štole. Hlavní výzbroj fortu měla být rozmístěna v otevřených palebných postaveních na obvodovém zemním valu. Celkem mělo umístěno až 26 kusů děl s dostřelem až 7 km. Po uzavření Prusko – Rakouského míru pozbyla Olomouc, jako hraniční pevnostní město, svůj význam a řada objektů byla vojskem opuštěna. Tak tomu bylo i u fortu Radíkov, který byl prodán v roce 1894 do soukromých rukou. Několikrát změnil majitele a po skončení 2. světové války byl zkonfiskován státem kolaborantské rodině Schottakové a předán armádě. Ta jej v roce 2006 prodala opět do soukromých rukou. Noví majitelé získali kopie původních plánů z Vídně a snaží se fort zachránit před další devastací. Svojí konstrukcí je jediný na území České republiky a byla to poslední fortifikační stavba na našem území až do třicátých let 20. století, kdy bylo vybudováno pohraniční opevnění proti Německu. Fort je dnes nemovitá kulturní památka zapsaná v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky. Mimo samotný fort obehnaný suchým příkopem je chráněno i okolí, upravené pro potřebu obrany, které bylo jeho nedílnou součástí.
V současné době je fort přístupný veřejnosti po předchozí domluvě. Byla vydána mapa fortové pevnosti, která je k dispozici v infocentru v podloubí radnice. Podrobnější informace naleznete na www.pevnost-radikov.cz, nebo na www.forty.cz.
S výstavbou radíkovské pevnůstky souvisí budova tzv. "špitálu" na kraji obce (sloužící později jako činžovní dům, dnes přestavěný na dva domy), ale také pevná cesta ze Svatého Kopečku k Radíkovu (kolem pozdější zoologické zahrady) zřízená v letech 1870-73.
Vesnice se zvětšovala pomalu. I na počátku dvacátého století patřila svými 304 obyvateli a 54 domy stále k nejmenším v okrese. Většímu tempu růstu zde bránil nedostatek dobré zemědělské půdy i pracovních příležitostí. A tak i zde vedly každodenní cesty naprosté většiny dospělých obyvatel za prací i do míst značně vzdálených, zvláště do závodů Moravia v Mariánském Údolí a v Hlubočkách, po roce 1907 do železáren Kosmos v Hodolanech a jinam. Až v roce 1922 koupil lošovský podnikatel Karel Schottak objekt vysloužilé pevnůstky za obcí a zavedl zde podnik na "výrobu látek a předmětů ohněstrojných", který dával možnost výdělku až sedmi desítkám žen i z okolí. Ale i tak zůstal Radíkov osadou chudou, dlouho také odstrčenou od světa.. Jediná skutečná silnice vedoucí ze Svatého Kopečka do Radíkova (a odtud zase jen zpátky) byla vystavěna až v roce 1922, elektrické dráty sem dorazily až v roce 1935, telefonní až po válce v roce 1949. V souvislosti s připravovanou výstavbou silnice byl v roce 1918 u Radíkova otevřen kamenolom. Posloužil však také (spolu s hliníkem otevřeným v r.1927 v obci) k výstavbě nových radíkovských domků, kterých za dvacetiletí I.republiky vyrostlo přibližně 30. Práce v zemědělství dávala v Radíkově obživu jen nepatrnému počtu obyvatel (např. v roce 1930 jen 8%, tj. 27 osobám). Všichni ostatní z počtu 338 obyvatel byli závislí na příjmu v jiných povoláních a službách. Se skromnými sociálními podmínkami života obyvatel souvisí jistě i jejich společenská orientace. V Radíkově ve volbách nezvítězil (až do roku 1946) nikdy nikdo jiný než sociální demokraté. Od roku 1921 zde fungovala silná DTJ, jiné spolky se příliš neozývaly.Obyvatelé byli až na nepatrné výjimky vždy jen české národnosti, národně motivované spolky zde však nevznikly. Tradice a blízkost Svatého Kopečku oživovaly pouze jistou aktivitu v náboženském směru (strana lidová, Družina katolických zemědělců), nikoliv však příliš výrazně. Ani starších památek církevního rázu v obci nebylo. Pouze kaplička postavená jezuity v objektu Dvora a skromná zvonice u domu č.p.55. Památka na jezuity ve Dvoře byla zbořena za okupace r.1942, starou zvonici nahradila v roce 1932 nová, ta dnešní.
Největší proslulost si Radíkov získal (z části už před válkou) svou funkcí rekreační zóny obyvatel 13 km vzdálené Olomouce. Ta dostala novou kvalitu po roce 1955, kdy v západní části katastru započala výstavba velké chatové kolonie. Do dvaceti let převýšilo množství rekreačních objektů na katastru obce počet (přes sto) zdejších trvale obydlených domů. Rozvoji rekreace pomáhá od roku 1954 pravidelné spojení autobusy městského dopravního podniku, ale především krásná a dosud nenarušená příroda kolem. Z Olomouce k ní není blíž než sem.
Dříve samostatná obec Radíkov byla spravována obecním úřadem, po roce 1948 Místním národním výborem, v roce 1967 se Radíkov stal součástí Společného národního výboru Kopeček-Radíkov. V roce 1974 v rámci probíhající integrace vesnic v okolí Olomouce k městu Olomouc se i Radíkov po odsouhlasení místními občany stal jeho součástí.