Rudolf Švaříček
- narodil se 19. ledna 1962 v Brně
- vystudoval ekonomii a řízení výroby na VUT v Brně
- v roce 1995 založil Cestovní kancelář Livingstone
- zúčastnil se expedic Polar 89 (se psím spřežením do Arktidy), Marco Polo (napříč Asií), Hedvábná stezka (rok a půl napříč asijskými státy), Živá Afrika (cesta Afrikou v modulu Tatry)
- absolvoval ojedinělé horské výstupy, v rámci projektu Koruna planety výstup na sedm nejvyšších hor kontinentů
- ředitel festivalu Go Kamera
- podílí se na tvorbě dokumentárních filmů, pořádá výstavy ŠANGRI-LA o Himálaji a TAMTAMY ČASU o tajemné Indonésii, vydal knihy ŽIVÁ AFRIKA,TAMTAMY ČASU, TŘETÍ EVEREST, PAST NA ROVNÍKU.
Mnohokrát už jeho život visel na vlásku, mnohokrát si sáhl na dno sil. Přesto se do svých milovaných hor a džunglí vrací stále znovu. „Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný,“ říká. I když jen zprostředkovaně, můžeme i my ostatní něco z jeho silných zážitků okusit, aktuálně na výstavě Šangri-la, která je k vidění v Sokolské ulici v Olomouci.
Co znamená název výstavy?
Šangri-la je příběh o hledání pozemského ráje nedotčeného časem ani smrtí. Šangri- -la je ztracené údolí, které možná leží někde v Himaláji. Je na každém, jak si ten ráj uchopí. Pro někoho je to krásná krajina, pro jiného krásné hory, výstava, kniha, pro někoho krásná dívka a podobně. Výstava prezentuje čtyři země – Nepál, Bhútán, Tibet a Indii se všemi jejich zajímavostmi a kuziozitami. Jsou zde poutavě zastoupena všechna východní náboženství a duchovní směry.
Je tu obrovské množství exponátů, co by si neměli návštěvníci nechat ujít?
Každý předmět má svůj příběh. Jsou zde zcela jedinečné věci, například bubínky nga vyrobené z lidských lebek, trumpety kangling z lidských kostí, vzácné tibetské knihy pečha z palmových listů. Z východního Bhútánu, naprosto izolované oblasti, kam se roky nesmělo, jsem z poslední expedice přivezl falusy, které visí pod každým stavením, protože tam je velkým fenoménem mnich Drukpa Kunley. Je tu i stan z jačích chlupů, který měl tak silný odér, že když jsem ho vlekl do Národního muzea v Bratislavě, prchali všichni hlídači a vrátní. Bohužel už vyčpěl. Živá zvířata dodala ZOO Olomouc, jen tygr číhající v bujné džungli je bezpečně vycpaný. Nechybí ani pravý kousek Indie – ulice s holičem, pekařem, zubařem či rikšou.
Jak dlouho trvalo, než jste všechny ty věci nashromáždil?
Do Himalájí jezdím přes dvacet let a první velká výstava Šangri-la byla v Bratislavě v roce 2007. Zahajoval ji Jeho svatost dalajláma.
Znáte se s dalajlámou?
Mám v životě obrovské štěstí, protože s osobností, které si nejvíc vážím, se v posledních letech potkáváme poměrně často. Poslední velký rozhovor jsme dělali loni na Silvestra v jeho rezidenci v Dillí. Těch setkání a audiencí byla řada a každé z nich je pro mě obrovská škola. Vždy se odehrává něco nepopsatelného. Myslím, že jsem docela racionální člověk, ale když se setkají naše čela, člověk má pocit, že se trošku vznáší, že ho prostupuje takový zvláštní žár.
Jaký je dalajláma člověk?
Na to, jaká je to velká osobnost, je nesmírně skromný, plný pokory, tolerance a stále se směje. Takovým pravým ryzím dětským smíchem. Je až dětinsky čistý, v tom nejlepším slova smyslu. Opravdu nádherný a průzračný člověk. Podobně skromný je i můj nepálský kamarád Apa Šerpa, lezecká legenda, který byl u mě pár dní na návštěvě. Mohli bychom se od nich pokoře a skromnosti určitě učit.
Máte po světě víc takových přátel, za kterými se vracíte?
Ano, navazování nových přátelství je na cestování moc krásné. Nepočítám, kolikrát jsem objel Zeměkouli, jsou podstatnější věci. Letos jsem sem přivezl nepálského přítele, se kterým se kamarádím už 15 let. Nikdy nebyl v Evropě, vzal jsem ho na běžky, do Znojma do sklípku. Ty rozzářené oči z každé drobnosti byly fantastické. Přivezl jsem i další přátele z Nepálu i Indie. Už se těším, až budu zase ve svém Káthmandú. Přesně vím, za kterými kamarády zajít
Kam přesně odjíždíte a v jaké sestavě?
Akce, na kterou teď odlétám, patří mezi ty nejnáročnější. Většinu času se budeme pohybovat ve výšce nad čtyři kilometry, ale i mnohem výš. Navíc, aniž bychom řešili nějaká prvenství, jdeme do míst, kde ještě pravděpodobně žádný Čech nebyl. V Bhútánu je 16 hor stále ještě panenských a budeme i u těch nejvyšších, které mají 7,5 kilometru. Pevně věřím, že se vrátíme v pořádku, ale bude to náročné. Je to velká výzva, jdeme zase kousek dál do neznáma. Jede nás jedenáct a většina z nich už s námi v Bhútánu byla. Byli tak nadšení, že se tam vrací
Říkáte o sobě, že jste patriot, ale přece jen, nenašel jste na svých výpravách místo, kde byste si řekl: „Tak, tady chci žít.“?
Mně se na cestách líbí, a když se to sečte, strávil jsem v Himálaji dohromady určitě mnoho let. Ale opravdu jsem silný patriot a moc mi vyhovuje vracet se do té naší české kotliny. Můj život je jedno velké těšení – když jsem tady, těším se tam, a když jsem tam, těším se na naše příjemné vymoženosti.
Jsou návraty do Čech těžké?
Ač je to možná trochu nepochopitelné a nelogické, tak návraty jsou určitě vždycky těžší. Zapasovat se tady do toho našeho evropského uspěchaného životního tempa, do našich mantinelů času, které jsou úplně jiné než tam, je vždycky velký problém. Obráceně je to snazší – v Bhútánu se nám po přistání vypnou mobily, druhý den zmizíme v horách a nezakopneme o žádnou možnost spojení se světem.
Většina obyvatel v končinách, kam jezdíte, bojuje denně o holé přežití. Jak se pak po návratu sem člověku poslouchá to naše věčné brblání na zdejší poměry?
Díky cestám do Himaláje jsem získal dva obrovské dary. Ten první je jiné vnímání času. Naše životní tempo je splašené, zběsilé, tam je v lidech zvláštní vnitřní pohoda, klid, harmonie. Aniž bych si chtěl život tam nějak idealizovat, jakmile překročíme hranice Bhútánu, mám pocit, že jsme se ocitli v pohádkové Zemi krále Miroslava, kde se všichni stale jen smějí. My máme spoustu krásných věcí a vymožeností, ale chybí nám ten jejich jiný rozměr času. Máme tady naopak civilizační choroby, třeba stres nebo infarkt, které tam oni neznají.
A ten druhý dar?
Těžko se to popisuje, ale funguje to spolehlivě. Jakmile vyrazíte jen trošku do hor, hlava se neuvěřitelně pročistí. Jinak se tam myslí a uvažuje, napadají mě tam úplně jiné myšlenky. Pokud jsem v životě něco vymyslel, dal dohromady nějaké knížky, tak to bylo právě tam. A i když se pak člověk musí vrátit, tenhle darovaný bonus v něm zůstane. V horách obecně žijí lidé čistější, férovější, ať je to v kterékoli oblasti světa. Můžeme jim závidět pohodu, která v nich je, můžeme se ji snažit naučit, ale je to nepřenosné. Ano, je to dřina, každá cesta tam, brodění se v blátě, sněhu, chumelenici, ale když pak sedím kdekoli v té poslední chýši, je to souznění a vyprávění si s místními lidmi prostě úžasné.
Tyto výpravy jsou fyzicky náročné, jak se na ně připravujete?
Při cestě na Everest v roce 2007 jsem v Tibetu pochopil, že ty naše hry, kdo je větší nebo menší horolezec, jsou úplně směšné. Tam jsem dostal lekci u posvátné hory Kailáś a zjistil, že proti místním jsme opravdu srandovní človíčkové. Pouti na tuto horu se říká kora. Při ní se lidé plazí jako slimáci, dělají složité prostocviky. Okruh má přes padesát kilometrů a oni se takhle tři týdny plazí přes potoky, řeky, závěje, sníh, horské sedlo Dolma La ve výšce 5600 metrů. Mají na sobě otrhané kecky a oblečení, jsou to někdy i stařečci, babičky, malé děti... Je v nich obrovská síla. Vracím se tam často, protože tam je vidět, co všechno lidé dokáží, v jaké jsou pak díky duchovnu kondici. V příštím roce se chystám opět do Tibetu, protože je rok koně a jednou za dvanáct let, kdy se může vstoupit do jednoho údolí, které je jinak zapovězeno.
Při expedici na Mont Everest jste se musel těsně pod vrcholem vrátit kvůli zánětu zubu. Zkusíte si tam vylézt ještě jednou?
Asi ne, protože je to dva a půl měsíce života úplně stejně. Je mnoho jiných podstatnějších výzev, které bych ještě chtěl stihnout. Sedm nejvyšších hor světa jsem si prošel, jedině nejvyšší Everest nevyšel, ale naši expedici jsem si moc užil, i když jsem nebyl na vrcholu. Ale že bych se vracel na úplně stejné místo a čekal tam týdny na přízeň počasí jen kvůli tomu vrcholu, to už asi ne. Tohle mám dnes postavené trošičku jinak.
Setkal jste se s mnoha náboženstvími, které vás zasáhlo nejvíc?
Duchovno mě určitě ovlivnilo, snažím se dělat věci, které mi dávají smysl, někam mě posouvají a mám z nich dobrý pocit – například podporujeme děti tibetských uprchlíků v Indii, i v Nepálu, platím školy dětem blízkých. Je mi blízký buddhismus, ale za léta cestování, hlavně když jsem šel do extrémů – Nová Guinea, řeka Kongo, Etiopie, kde je největší koncentrace kmenů, jsme zažívali opravdu naplno animismus, který mě oslovil celkově asi nejvíc. Zažili jsme setkání s domorodci, kteří neviděli bělocha. V létě jsme byli zase na Nové Guinei, u kmene, který si staví chýše vysoko v korunách stromů. Byl jsem překvapený, jak se tam zastazastavil čas někde v době kamenné. Je to úžasná zkušenost, jak se navzájem hltáme – my zíráme na ně, oni zírají na nás, někdy se občas vzájemně bojíme... Nedá se to popsat.
Nemůžou vaše návštěvy narušit jejich zakonzervovaný život?
Když se dostaneme na podobná místa v naší malé sestavě, přistupujeme k jejich životu s pokorou. Dopad pobytu je zcela nicotný oproti činnosti misionářů. To souvisí s předchozí otázkou – v mládí jsem ministroval, zpíval v kostelním sboru, ale čím víc dnes poznávám činnost misionářů, tak se křesťanství vzdaluju. Když vidím, co všechno se dá pod rouškou křesťanství dělat... je to citlivé téma...
Řekl jste, že se někdy bojíte. Zlepšuje se to s každou další cestou, nebo je to naopak?
Bojím se čím dál víc, protože dost často se ocitáme v situacích na hraně života a smrti. Nejdůležitější je ale nedat na sobě tohle znát, protože když se rozsypu já, rozsypou se ostatní, kteří jsou na mých reakcích v mnohém závislí.
Z čeho máte největší respekt? Z lidí? Zvířat? Přírody?
Určitě z lidí. Několikrát mi šlo o život, třeba ve Rwandě, kde v roce 1994 zuřila válka a my tam vezli pomoc, mě chtěl zastřelit opilec. I na Nové Guinei bylo setkání kolikrát na hraně. Obraťme to však v překvapivé pozitivno, v těchto končinách se mi taky stalo, že někdo, kdo mě vůbec neznal, zachraňoval v dravém proudu řeky kamaráda, ač sám neuměl plavat. Nevím, kolik máte ve svém okolí přátel, kteří nasadí v nouzi život za vás...