PROF. PHDR. JUDR. LEOPOLD
POSPÍŠIL, PH.D. DSC.
- narodil se 26. 4. 1923 v Olomouci
- vystudoval Slovanské gymnázium v Olomouci, poté práva na Karlově univerzitě
- patřil k studentským vůdcům, kteří organizovali po únorovém komunistickém puči 1948 pochod vysokoškoláků na podporu prezidenta Edvarda Beneše proti přijetí diktátu KSČ. Demonstrace byla brutálně rozprášena
- v březnu 1948 emigroval do USA, krátce předtím, než byli povraždění nebo uveznění jeho přátelé. On sám byl československými úřady třikrát odsouzen v nepřítomnosti. Dvouletá dcera Zdenka musela zůstat a za rodiči emigrovala až v r. 1968, proslavila se jako bioložka
- v USA studoval sociologii a filozofii na Willamettské univerzitě v Oregonu a antropologii na univerzitě v Oregonu a na Yale University. Vystřídal zde ale také mnoho zaměstnání – pracoval jako farmář, kovboj, pekař, hrobník, kostelník aj.
- v letech 1956–1993 byl profesorem na Yale University v New Havenu a kurátorem antropologického oddělení Peabodyho muzea
- zabýval se kulturami Eskymáků Nunamuit na Aljašce, indiánů Hopi v Arizoně a Kapauků na Nové Guinei, kam poprvé doplul r. 1954, a stal se tak vůbec prvním Čechem (a pro většinu z nich i bělochem), který se k tomuto kmeni dostal, a také kulturou tyrolských sedláků v Obenbergu
- roku 1984 byl jmenován členem americké National Academy of Sciences, byl také prezidentem kanadsko-americké Společnosti Čechů a Slováků pro vědy a umění, (v této funkci mj. navrhoval Jaroslava Seiferta na udělení Nobelovy ceny)
- byl také poradcem amerických prezidentů pro otázky lidských práv (G. W. Bush starší, J. F. Kennedy, B. Clinton)
- přednášel celkem na 54 světových univerzitách, po r. 1989 každý rok přednáší také v Praze i v Olomouci
- je autorem 103 původních vědeckých prací, napsal 22 knih a monografií
- studoval 7 jazyků, je laureátem 31 čestných vědeckých hodností
- v červnu obdržel Cenu města Olomouce v kategorii společenské vědy
- v současné době žije v New Haven v Connecticutu
Přesto, jak sám říká, nikdy neohýbal hřbet. I v devadesáti letech jsou jeho názory stejné: „Ti samí lidé, kteří po válce zavraždili moje kamarády, tady pořád sedí. Jsou všude, nikdy neodešli,“ říká Leopold Pospíšil a podává mi papír: „Tohle by se v novinách mělo otisknout, protože už to skoro nikdo nezná! To je zákon, že komunisti jsou vrazi a zločinci!“ Jakmile opustíme vážná témata, je z něj vtipný a zábavný společník, u jehož historek se smějete skoro nepřetržitě.
Vracíte se do Olomouce pravidelně?
Přednáším na Univerzitě Karlově 22 let a vždycky, když odpřednáším, tak sem přijedu – někdy jen na týden nebo dva, ale jezdím pravidelně.
Které místo vlastně považujete za svůj domov?
Samozřejmě je to stará vlast, kde jsem se narodil. I když dnes už tady chybí národní charakter. Nic takového už tu není. Já jsem masarykovec a nikdy jsem neohýbal hřbet...
To se ukázalo už za války, kdy jste se postavil proti nacistům...
Byl jsem v protinacistickém odboji, moji kamarádi byli postřílení nebo zavraždění v koncentrácích, táta byl taky v koncentrácích. Ale nesouhlasím s Benešem, jsem proti odsunům Němců. Ti Němci byli občané Československé republiky. Byl bych daleko tvrdší než Beneš, ale ne na Němce, ale na nacisty. Je jedno, jestli byl nacista Němec nebo Čech. Českoslovenští nacisti byli velezrádci, ti by byli postavení všichni před soud. Některým Němcům, kteří nebyli nacisti, bych dal naopak vyznamenání! Protože Němec, když odmítl být nacista, tak na tom byl hůř než Čech!
Stejně radikálně jste bojoval s komunisty, byl jste členem studentského pochodu proti přijetí diktátu KSČ v únoru 1948.
Když se formovala revoluce, byl jsem radikálnější než ostatní. Chtěl jsem všechny ty komunisty v čele s Gottwaldem postřílet – měli jsme k dispozici samopaly. Kamarádi mě přesvědčovali, že přece nejsme vrazi a co by tomu řekl svět. Netrvalo dlouho a řadu z nich povraždili naopak komunisti. Po letech v emigraci mi pak jeden z nich říkal, že jsem měl pravdu a měli jsme to udělat...
Hned po únoru jste emigroval?
Ano, byl na mě vypsaný zatykač, o kterém jsem se dozvěděl dva měsíce před pučem od manželky největšího estébáka na Moravě – Severína. Tátu zatkli komunisti v pondělí ráno a šli zatýkat mě. Nečekal jsem na ně, popadl jsem aktovku, do ní jsem strčil vysvědčení z univerzity a gymnázia a učebnice, protože jsem si říkal, že když budu muset utéct a budu sedět někde v utečeneckém táboře, tak se naučím nějaké jazyky.
To bylo všechno, co jste s sebou měl?
Ano, neměl jsem nic, ani náhradní spodní prádlo.
Kde byla v tu dobu vaše žena a dcera?
Obě byly na návštěvě ve Znojmě, já jsem měl být zatčený v Olomouci. Utekl jsem oknem a zahradou pryč. Jel jsem za nimi do Znojma. Ne proto, abych se rozloučil, ale abych ženě řekl, co se děje, že jedu do Prahy a že tam budeme dělat proti komunistům revoluci. Viděl jsem, že Beneš je zbabělec, ale doufal jsem, že lidi poslechnou Jana Masaryka, že on se postaví jako vůdce, jako starý Masaryk, a my studenti s ním budeme bojovat proti komunistům...
To jste doufal špatně...
Bohužel. Přijel jsem do Prahy, kde jsem byl schovaný. A pořád jsme čekali, jak se k tomu Masaryk postaví. A on měl pak projev na Karlově náměstí a byla to katastrofa. Řekl, že jde s lidem... Masaryk! Starý pán se obracel v hrobě, když to slyšel. Vím, proč to dělal, že potřeboval kamufláž, aby mohl utéct, ale tohle neměl dělat. Tak jsem si řekl, že je to ztracené. Že tu už není člověk, který by nás mohl vést, který by měl reputaci jako Masaryk i za hranicemi. Nezbývalo než utéct.
Manželka utekla s vámi, ale dceru jste tady museli nechat. To muselo být těžké rozhodnutí...
Ano. Manželka přijela za mnou do Prahy a řekla, že uteče se mnou. Mezitím jsme ale měli telefonát, že u příbuzných ve Znojmě už byli estébáci, kteří řekli, že když to dítě zmizí, tak všechny zavřou. Tak to byl jeden důvod. Ale ještě horší pro mě byla zpráva, že jeden muž utíkal přes hranice s dítětem a šlápl na minu, ta vybuchla, jeho to zabilo a tomu dítěti to utrhlo nohy v kolenou. To jsem si řekl, že tohle nemůžu.
Nakonec vás odsoudili k smrti?
Byl jsem odsouzený třikrát, i když o odsouzení na smrt jsem žádné vyrozumění nedostal. Ale když jsem byl v táboře v Německu, přišli za mnou kamarádi se šampaňským a říkali mi, že slyšeli v rozhlase, že jsem byl právě odsouzený k smrti a že to jdeme zapít.
Z Prahy jste tedy utekli do Německa?
Ano, byli jsme půl roku v táboře v Německu, kde nebylo co jíst. Po půl roce nás přesídlili do Ludwigsburgu, kde jsme založili Masarykovu univerzitu v exilu se vším všudy – indexy a známkami, ostatně měli jsme tam nejlepší profesory. Dlouho se rozhodovalo, co s námi bude, pak nás pustili do Ameriky.
V Americe jste prožil velmi pestrý a zajímavý život. Na co z tohoto období vzpomínáte nejraději?
To byl okamžik, kdy jsem po dvaceti letech uviděl svou starší dceru. Opustil jsem ji jako dvouleté dítě a v Innsbrucku se setkal s dvavadvacetiletou ženou. Byl bych ji nepoznal, ale ona mě poznala.
Byli jste za tu dobu v kontaktu?
Za Stalina jsme nebyli v kontaktu vůbec, pak když zemřel, tak jsme byli v písemném kontaktu. Několikrát jsme žádali, aby mohla za námi, dokonce paní Rooseveltová psala osobně, ten dopis máme schovaný, ale stejně nic nepomohlo.
Jak jste se dostal k antropologii a studiu různých kultur?
Po studiu práv, filosofie, ekonomiky a sociologie jsem chtěl studovat fakta. Tak jsem se dal na antropologii. Chtěl jsem skloubit antropologii s právem a začal jsem dělat srovnávací právo. Tam jsem poznal jednu věc – že nikdo z těch slavných právníků, co vytvářeli teorie, ať to byl Marx, Engels nebo další, že žádný z nich nestudoval jinou společnost než evropskou, žádný z nich nemluvil jazykem, který by nebyl indoevropský. Zkrátka že jejich záběr je velmi omezený, ale mluví o celém lidstvu. To jsem nechtěl. Chtěl jsem dělat právo, které je založeno na faktech a ne vytvářet od stolu nějaké teorie. Během práce na disertaci jsem poznal, že velká většina badatelů nemluvila jazykem toho národa, který studovala! Copak tohle je věda? Tak jsem si řekl, že musím prostudovat všechny fáze vývoje lidstva, abych mohl ty teorie rozbít. Nejprimitivnější společnost byla ve staré době kamenné, tu reprezentovali Eskymáci. Druhé uskupení byla kmenová společnost – to byli Papuánci, další systém byl náčelnický – to jsem studoval Indiány Hopi, a nakonec civilizaci – tyrolské sedláky.
Jak jste se dostal k tomu kmeni na Nové Guinei?
Abych zničil ty teorie, potřeboval jsem lidi, kteří skutečně neviděli bělocha. Letěl jsem letadlem na korálový ostrov Biak na Nové Guinei, z toho jsem šel do hlavního města a získal jsem povolení jít do neznámé končiny. Musel jsem ale podepsat varování, že jdu na vlastní riziko a že vím, že tam zemřu.
Vy jste se nebál?
Na to se mě lidi pořád ptají. Ne. Nebál. Nebál jsem se nacistů ani nikoho tady. Můj profesor mi říkal: ty nejsi statečný, ty jsi hrdina! Hrdina je člověk, který se nebojí a jde do nebezpečí. Statečný člověk se bojí, přesto jde do nebezpečí. Takže já jsem jenom hrdina.
Šel jste úplně sám?
Ne. Podporu mi poskytla holandská vláda. Báli se, že přijdu o život, tak jsem dostal důstojníka Lawrence a ten si vzal pět policistů se samopaly. Přistáli jsme na jezeře a šli pět dní do neznáma, neexistovaly ani mapy toho území. Pak jsme sešli do údolí 1500 metrů nad mořem. Ještě nikdo tudy neprošel, ti lidi mě viděli jako prvního bělocha. Za mnou šli ti ozbrojenci, ze kterých jsem měl větší strach než z místních domorodců. Jeden den se tam s nimi vyjednávalo, měli jsme s sebou člověka, který znal jejich jazyk. Pak když pochopili, že nejsem ani úředník, ani misionář, ale že tam jdu studovat jejich jazyk, tak mě tam pustili. Hned mě varovali, že jejich sousedi jsou vrazi, kteří mě zabijou a dali mi s sebou šedesát bojovníků. A když jsme přišli na další místo, tam to bylo totéž – zase dalších šedesát bojovníků k dispozici, pak jsme šli ještě asi čtyři dny, a když jsem přišel do toho údolí, kde jsem se nakonec usadil, už jsem měl s sebou asi 400 lidí! Když jsem přišel dolů do toho údolí, už o mě slyšeli, byly tam tisíce lidí a připravená velká slavnost. Přijali mě tam a přemlouvali mě, abych už dál nechodil, ale zůstal u nich. Nakonec jsem tam zůstal, všichni moji ochránci nakonec odešli a já tam zůstal rok a půl. A pak jsem se pravidelně vracel.
Jak jste se s nimi domluvil?
Nemluvil jsem tím jazykem, ale dostal jsem od americké misionářky Marion Doble slovník s asi dvěma tisíci slovy a jednoduchou gramatiku, to mi hodně pomohlo.
A jak moc jste se přizpůsobil jejich životu? Chodil jste nahý, nebo v obleku s kravatou?
Nahý jsem nechodil, chodil jsem v šortkách. Když jsem se svlékl, měl jsem hned ohromnou pověst, protože mám na břiše hlubokou jizvu po operaci, kterou jsem prodělal v pěti letech. Ta vyvolala velkou pozornost – říkali, že tohle by nikdo z nich nepřežil, nejspíš si mysleli, že mi tam někdo vrazil kudlu nebo něco. A než jsem se naučil jejich jazyk, už kolovala fáma, že jsem nesmrtelný. Jednak kvůli jizvě a také kvůli tomu, že jsem bílý, protože bílá je jenom mrtvola. Navíc si mysleli, že jsem nějak spojen s říčním rakem. Protože rak, když je malý, je krásně růžový, když začne stárnout, tak je černější a černější, a když je úplně černý, tak shodí skořápku a vytváří se nová. Když jsem jim říkal, že je to nesmysl a následně se opálil a pak sloupal, říkali: Tak vidíš, že je to tak!
Zajímali se o život u nás?
Ano. Ptali se, jak je možné, že máme všemohoucího boha, a jak to, že se ten všemohoucí bůh nechal ukřižovat. Jak to, že pánbůh všechno stvořil, jak to, že všechno se děje z vůle boží a přitom máme peklo a nebe a podobně.
Takže je zajímaly spíš teologické otázky?
Ano, ale tohle jsme řešili až při mé další návštěvě. Do té doby neznali nic, když viděli kousek papírku, div se o něj nepoprali. Nebo třeba žiletka, to pro ně bylo jako poklad.
Nemohl jste svou návštěvou jejich kulturu nějak narušit?
Úmyslně jsem je nijak neovlivnil, bydlel jsem dokonce mimo vesnici. Naopak – oni mě pak adoptovali, byl jsem členem jejich klanu. Rodiče mého nejlepšího přítele byli i moji rodiče, stejně jako jeho sourozenci byli i moji sourozenci. A to platí, i když těch nejlepších přátel má člověk víc. Měli jsme velmi srdečné vztahy. Když jsem se vrátil za tři roky, čekalo mě velkolepé přivítání. Už pár dní předtím díky svým „telefonům“ (stojí nahoře na skále a jódlují tu zprávu postupně dál) věděli, že jsem na cestě. Den před mým příchodem najednou z džungle vyběhla moje maminka s ještě horkými čerstvě uvařenými sladkými bramborami. Mají tam 24 druhů brambor, stejně jako my máme jablka, a ona mi uvařila moje oblíbené.
V čem se nejvíc liší naše a jejich kultura z hlediska společenského uspořádání?
Je to kmenová společnost, mají pohlavára, nikoli náčelníka. Pohlavár je informální, ten se stane vůdcem za to, co dokáže, zatímco náčelník je formální vůdce, který se jím stane tím, že funkci zdědí, že je zvolený nebo je jmenovaný.
Funguje tam manželství?
Ano, mají polygamii, můj starý pohlavár měl deset žen. Můj nejlepší přítel, který byl trochu mladší než já, měl pět žen.
A vám tam nechtěli nějakou namluvit?
Ale jo! A já blbec jsem se do toho ještě sám zamotal... To bylo po delší době, kdy už jsem mluvil jejich jazykem, konala se obvyklá prasečí slavnost. Během ní je zvykem, že se postaví taneční dům, kde se v noci tancuje. Kolem hoří ohně, je to nádherný zážitek, chlapi stojí uprostřed a zpívají a ty zpěvy jsou úžasně důležité – sdělují jimi důležité informace – smutek nad ztrátou blízkých, žádost o vyhlášení války nebo žádost o ruku nějaké dívky. Dívky chodí kolem té skupiny s pochodněmi a ta oslovená dívka, když souhlasí, chodí s pochodní dál, a když ho nechce, tak s ní praští o zem a jde pryč. Tak jsem to udělal, naznačil jsem, že se chci s tou dívkou sejít.
Nebyl jste v té době ženatý?
Byl! Ale já jsem to složil, protože jsem chtěl vyzrát na kamaráda, který mě při každé slavnosti vybízel, abych taky něco zazpíval a měl z toho ohromnou legraci. Vybral jsem si nejhezčí holku, která tam byla, tu chtěli všichni.
Jsou místní dívky hezké? Ne, vůbec ne! Vypadají jako Neandrtálci! Manželka ode mě dostávala filmy s fotografiemi. A když se jí moji kolegové ptali, jestli má o manžela obavy, tak řekla, že když viděla ty fotky, tak vůbec ne!
Ale tahle byla hezká...
Tahle se celkem vydařila. Měla asi 17 let, to už byly ženy vdané, ona zatím odmítala všechny, kteří za ní chodili. A pak jsem si řekl, že jí nenabídnu jen rande, ale rovnou sňatek. Myslel jsem, že to bude psina a že to přijmou jako vtip. Když jsem to zpíval, tak se všichni chlapi váleli po zemi smíchy, pak zpívali se mnou a pak všichni koukali, co ta holka bude dělat. A ona chodila dál s pochodní. Tak to jsem se mlátil do hlavy, co jsem to provedl. Asi bylo na mě vidět, že jsem úplně zničenej, tak za mnou chodili náčelníci, ať si nedělám starosti, že holka bude sice drahá, ale že mi ty peníze půjčí. Bylo to naštěstí ke konci jednoho výzkumu, tak jsem to nějak zamluvil a odjel. Když jsem se za tři roky vrátil, přivítali mě s velkou slávou, ale viděl jsem na kamarádech, že se něco stalo. Tak říkám: kdo zemřel, tak mi to řekněte. Prý nikdo nezemřel, ale máme pro tebe smutnou zprávu – ta holka na tebe čekala, ale nikdo jsme nevěřili, že se vrátíš. A už byla stará, musela se vdát. Tak jsem začal naoko zuřit, oni mě uklidňovali a ráno mi přišla ta dívka představit svého manžela. To jsou civilizovaní lidé!
Je něco, co bychom se od nich mohli učit?
Kromě některých vztahů například přírodní medicínu. Dokonce Guechua (Inkové) měli antibiotika z bláta, která byla lepší než penicilin. A ti pitomci misionáři se na to dívali sto let a nedošlo jim, že by se mohli za pár dní podívat, co se stalo s tou ránou, do které si ti lidé to bláto namazali. Tisíce lidí za první světové války nezemřeli na zastřelení či zranění, ale právě na infekci. Takovéto poznatky mohly naší civilizaci výrazně pomoci.
Z Pacifiku jste pak udělal skok rovnou k Eskymákům, tam jste pobýval jak dlouho?
Tam jsem byl jenom v létě, pak jsem tam měl svého studenta, který studoval celý rok. Měl jsem s sebou tlumočníka. Byl jsem zase mezi lidmi, kteří neměli styk s civilizací – ti žili v horách, nelovili velryby, ale karibu, ty obrovské soby. Taky mají mnohoženství, ale ne jako Papuánci, ti bohatí měli dvě až tři ženy. Byl jsem sponzorován válečným námořnictvem, ti mě zásobovali, házeli mi zásoby z letadla.
Byl život tady dramatičtější než na Nové Guinei?
Všude bylo něco. Jednou v noci mě vzbudilo střílení. Ukázalo se, že do kantýny v Point Barrow pronikl lední medvěd, tak ho zastřelili. Předtím nám vyprávěli, že lední medvěd občas vběhne do eskymácké vesnice, chytne dospělého chlapa a v klusu s ním běží pryč. To jsme si říkali, že to známe z Československa, tam nemáme medvědy, ale kapry a rybáři taky vždycky přehánějí s tou velikostí úlovků. No ale když jsem ho pak viděl – to je největší šelma na světě! Kam se hrabe grizzly nebo kodiak! Předpokládám, že pořád jste neměl strach. Ne. Ani potom, když jsme byli v horách, kde byli grizzly. V noci najednou rup a u mě ve stanu stál grizly. Naštěstí jsem měl od armády dostatečnou zásobu hovězích řízků, které jsem měl v tom stanu. A ten medvěd roztrhal obal a teď se na mě díval. Měl jsem sice karabinu, ale než bych ji chytil a nabil, tak mě zabije. Tak jsme se na sebe chvíli dívali, nakonec chňapl ty řízky a odešel.