Právě těmito aspekty svého myšlení si získal množství mladých příznivců. Vyučoval na Univerzitě Karlově, nyní pracuje jako vědecký pracovník na Filosofickém ústavu Akademie věd. Z řady přednášek jej však znají i zdejší studenti. Navštěvoval Univerzitu Palackého, Ekologické dny Olomouc a letos i přednášky pořádané Olomouckým vzdělávacím sdružením.
Připadá vám Olomouc jako zelené město?
Přijde na to, co se tím myslí. Líbí se mi řetězec sadů podél hradeb kolem centra, líbí se mi, že je tady hodně zelených ploch uprostřed města, a líbí se mi, že je tady poměrně málo aut a hodně tramvají, a to je taky zelené. Tohle je mi na Olomouci velice sympatické.
Pokud vím, pravidelně jste se objevoval v Olomouci na Ekologických dnech...
Už ne tak jako dřív, přeci jen stárnu, za pár let mi bude osmdesát. Musím snižovat počet výjezdních akcí, jsem pořád ještě zaměstnaný na plný úvazek a teď, když se vrátím domů z práce, jsem unavený. Dřív to bylo tak, že když jsem přišel z práce domů, vypil čaj a snědl nějakou polévku, byl jsem připraven na další čtyři hodiny akce. Teď, když přijdu, udělám si čaj a dám si polévku, tak padnu a dám si šlofíčka. Ale ano, dříve jsem na Ekologické dny do Olomouce jezdil opravdu často. Pozvání do Olomouce vždycky přijímám rád.
Taky určitě znáte Centrum ekologických aktivit Sluňákov...
No samozřejmě, byl jsem tam, ale to bylo před drahnou dobou, kdy byl ten projekt velice mladý, byl to snad třetí rok existence Sluňákova. Je to velmi sympatický projekt.
Zajímavá paralela mě napadá v souvislosti s tím, že jste trávil velkou část života v USA. Sluňákov totiž pravidelně navštěvují i američtí diplomaté. Asi se jim také líbí...
Já ale s americkými diplomaty nikterak neobcuji. Mám z Ameriky manželku, to je fakt, ale pokud jde o tu zemi jako takovou, jsem rád, že jsem odtamtud odjel a nemusel jsem tam strávit už ani o rok víc.
V nějakém vašem starším rozhovoru jste ale říkal, že máte Ameriku rád, tak jak to je?
Mám velice rád americkou přírodu, to rozhodně ano. Měl jsem rád i Američany, ale to bylo v době, kdy jsem tam přijel. Jenže to byla jiná doba a jiní Američané (pozn. autora: Erazim Kohák se do USA dostal v šestnácti letech v roce 1949). Dnešní Američané jsou mi už ale cizí.
Pokud jde o již zmíněné téma, tedy o ekologii, jsou na tom Američané lépe, nebo hůř než my?
To se velice těžko nějak poměřuje a porovnává. Dnes jsou na tom zle, ale to se koneckonců týká i nás. Amerika je už civilizací v rozkladu, stejně jako Evropa. Chybí tam pocit soudržnosti. Jako ve většině velice prosperujících společností dochází k povýšení potřeby na právo a sobectví na ctnost. Já to chci, a proto na to mám právo. Zajímají se o to, co která situace znamená pro mě. Odpadá ta otázka, co mohu já udělat pro svoji zemi, pro dobro své komunity nebo třeba pro své město. Zajímá je jen to, co mohou urvat pro sebe. Ale tohle není jen rys Američanů, s tím se setkávám i u nás, a vadí mi to tady stejně. Amerika, se kterou jsem se seznámil tehdy před šedesáti lety, to byla jiná společnost. Byla formovaná hospodářskou krizí a druhou světovou válkou. Lidé byli vděční a vážili si práce a vážili si obětavosti. Většina mých spolužáků, se kterými jsem tam studoval, byli vysloužilci z druhé světové války, to byla moc sympatická parta. V šedesátých letech nastoupila nová generace bohatých sebestředných lidí, takzvaných yuppies. To byli lidé, kteří nejsou schopni vnímat něco vyššího než uspokojení jejich vlastních požadavků. A to je ten vývoz ze Spojených států, který mi vadí nejvíc. Já bych, tedy obrazně, nikoliv doslovně řečeno, skousnul i toho MacDonalda, ale tohle ne.
Myslíte, že tenhle způsob vnímání světa k nám přišel z Ameriky? Nevznikalo to na obou kontinentech paralelně?
Západní Evropa byla pod americkým vlivem, u nás, za železnou oponou, to bylo docela jiné. Ale vlastně máte docela pravdu, je to spíš otázka spotřební úrovně. Všude, kde máte zemi, která může odčerpávat nadhodnotu z kolonií nebo z méně rozvinutých částí světa, tam všude vzniká taková ta sebestředná mentalita. A totéž by se možná bývalo stalo, i kdyby Amerika zůstala v pozici země menší důležitosti a vývoj by určovalo třeba britské impérium.
Není tento rys dán tím, že to ekonomická situace prostě umožňuje? Není ta sebestřednost prostě lidskou přirozeností?
Možná, že to je důvod, jenže důvod neospravedlňuje. Důvod nemění následky, a mně jde právě o to, jaké to bude mít následky pro tuto společnost. Já si nemyslím, že blahobyt je jednoznačně dobrá věc. Blahobyt je dobrá věc, pokud je to sociálně odpovědný blahobyt. Pokud s navýšením produktivity také navyšujeme progresivní zdanění. Muselo by to znamenat, že už nebudou lidi, kteří vybírají popelnice.
PROF. ERAZIM KOHÁK, PHD.
- narodil se v roce 1933 v Praze
- za války rodiče vězněni Gestapem jako odbojáři
- v roce 1948 s rodiči opustil komunistické Československo
- od roku 1949 do roku 1990 žil ve Spojených státech, kde vystudoval a přednášel na Boston University. Zde získal jmenování řádným profesorem
- je filozofem a v širším smyslu slova publicistou
- v exilu členem Ústředního výkonného výboru Československé sociální demokracie, dodnes členem ČSSD
- vyučoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, působí jako vědecký pracovník ve Filosofickém ústavu Akademie věd ČR
- je autorem řady odborných i populárních knih v češtině i angličtině
- angažuje se v Českobratrské církvi evangelické, sympatizuje s různými ekologickými organizacemi
- manželka Dorothy pochází z USA
Myslím, že lidstvo žilo velkou většinu dějin v nouzi, většina lidí byla stále ohrožena hladem. Není tedy divu, když se dnes snaží užít si, co se dá.
Jistě, nemůžu se divit žíznivému člověku, když se dostane k vodě a vypije jí tolik, co se do něj vejde. To ale nemění následky. On tedy ten blahobyt existoval i dřív, ale jen pro velice úzkou část populace. Důležité je přerozdělování. Pokud blahobyt budeme důsledně rozdělovat, aby nebyla úzká vrstva blahobytných a moře zoufale chudých, jako je to třeba dnes v Rusku, pak ten blahobyt má smysl. Jakmile se jednou vzdáme sociální odpovědnosti, je to zlé.
Co se podle vás dá dělat pro to, aby více lidí tu odpovědnost vnímalo?
Snad to nejdůležitější je zajistit lidem vzdělanost a informovanost. Zajistit přístup ke kvalitnímu vzdělání, bez ohledu na to, jestli člověk žije v Praze pět minut od filozofické fakulty nebo v nějakém Jalovém Březí. Druhá věc je právo na kvalitní informace. Žijeme v zemi, která dovolila praktický monopol na veřejné informace dvěma švýcarským rodinám, které vlastní všechny významné celostátní i regionální deníky s jednou čestnou výjimkou, když jsme dovolili nárůst soukromých televizí, je to naprostá nezodpovědnost. V USA až do vlády Reagana platilo, že kdo užívá veřejný éter, musí dostát určitým povinnostem a držet se objektivního a vyváženého zpravodajství.
Říkáte, že důležitá je dostupnost vyvážených informací. V tom případě jsou tedy třeba Ekologické dny Olomouc tím správným krokem, ne?
Samozřejmě, ano, všechno, co přispívá k veřejné informovanosti, je velice dobře. Jen abych vysvětlil vztah k ekologii – já jsem se ekologickým tématům věnoval dřív, napsal jsem na to téma poměrně důkladnou knihu, udělal jsem řadu přednášek, a teď se už věnuju zase jiným tématům, abych se neopakoval.
Napsal jste knihu Domov a dálava. V ní vysvětlujete vztah exulanta k češství?
Ta kniha je výsledkem mého uvažování o vztahu k určitému kulturnímu společenství. Když jsme přišli do Ameriky, musel jsem přemýšlet o tom, zda se stanu Američanem, Čechoameričanem, nebo zůstanu Čechem. Tam byl přitom silný tlak na to, aby se člověk přizpůsobil a stal se Američanem. Rozhodl jsem se ale zůstat Čechem. To, že jsem se někdy v patnácti nebo šestnácti letech takhle rozhodl, pak pro mě v praxi znamenalo, že jsem chtěl být v kontaktu s lidmi tady u nás a nikoliv s krajany v USA, kteří se postupně stávali Američany. Sice mluvili česky, ale americky mysleli. Sem do Čech jsem nemohl, a tak jsem si dlouho musel vystačit se vzpomínkami a s výtiskem Bible kralické, kterou jsem s sebou měl. Potřeboval jsem ale také přijít na to, co to vlastně znamená být Čechem. Řešil jsem otázku, jaký je vlastně vztah k určitému kulturnímu společenství, nemám totiž moc rád slovo národ, a tedy co vlastně znamená být Čechem. A protože jsem tam v Americe neměl s kým o tom mluvit, obracel jsem se k filozofii, k literatuře a k našim dějinám. A o tom všem píšu v knize, která se jmenuje Domov a dálava. Můžu říct, že to je kniha mého srdce.